Jak byly činčily téměř vyhubeny

Činčily jsou bezesporu krásná a roztomilá chlupatá zvířátka s velkýma ušima, dlouhým ocasem a s výraznýma očima. Víte, odkud se vlastně vzaly, co znamená jejich jméno, a že jsme je ještě před samotnou domestikací stihli téměř vyhubit?

Činčily původně pocházejí z jihoamerických And, kde ještě před necelými 200 lety byly jedněmi z nejhojnějších zvířat těchto velehor. Jejich teritorium se táhlo okolo západního pobřeží přes Peru, Bolívii, Argentinu a Čile. Zde, ve svém přirozeném prostředí, žijí v nadmořské výšce 1500 - 3000 m. n. m. ve velkých koloniích čítajících 15 -100 jedinců a obývají pukliny skal, nebo si hrabou nory. Jejich jméno (Chinchilla) je spojením slov Chin a Chile, v překladu kožešina z Čile.

Pro svou charakteristicky hustou a jemnou srst (to je dáno tím, že z jedné vlasové cibulky vyrůstá chomáček 40 až 50 chlupů) byly činčily ceněny už v dobách Inků. Pak se ale do Ameriky dostali Evropané a v 17. století začal export činčilí kůže do Evropy. Ročně se z Peru a Chile vyvezlo na 30 000 činčilích kožek. Tento lov je přivedl až na pokraj vyhubení. Následné pokusy o chov činčil v zajetí ztroskotaly na tom, že vysokohorská chladnomilná zvířata zvyklá na sucho nepřežila plavbu přes rovník, kde panovalo vlhko a horko. Začátkem 20. století byla dokonce činčila prohlášena za vyhynulou.

Americký inženýr Matthias F. Chapman ale věřil, že v odlehlých oblastech And ještě mohly nějaké činčily přežít a po dlouhých pěti letech se mu podařilo za pomoci místního indiána nalézt jednu z posledních přeživších kolonií. Chapman 12 činčil odchytil (z toho byly jen 3 samičky). Na převoz zvířat se vybavil chladicími boxy, takže krom jedné překročení rovníku přežily všechny, a v roce 1923 se na své farmě v Kalifornii dočkal prvních mláďat. Jejich krev dnes v sobě nesou prakticky všechny chované činčily, zatímco zbytky divokých se krátce poté dočkaly zasloužené ochrany - roku 1929 byl vydán první zákon na ochranu činčil a v Čile byla vybudována Národní rezervace činčil.

Dnes jsou činčily hojně chované po celém světě v soukromých velkochovech. Ve volné přírodě ale stále žije jen několik malých kolonií, a proto se lidé snaží je do jejich původních teritorií vracet. To se ovšem bohužel příliš nedaří.

Související články

Jak v zimě pomoci toulavým kočkám?

Mrazy jsou čím dál tužší a daleko víc než my, to pociťují právě toulavé kočky bez domova, zvláště pak podzimní koťata. Pro ně začíná pravý boj o přežití. Domů si všechny toulavé kočky nezvládneme vzít, ale stejně by vás zajímalo, jak jim můžete pomoci?

Jak poznáme, že na psa něco leze?

Jsme uprostřed období, kdy na nás v jednom kuse něco leze. Chlad, vlhko, spousta bacilonosičů. U psů to není jinak. Ti nám ale neřeknou, že se necítí ve své kůži nebo je něco bolí. Je tedy na nás zavčasu si toho všimnout.

Podzim láká k dogtrekkingu

Úporná vedra pominula a lesy hrají všemi barvami. To je ideální čas na dogtrekking. Udělejte něco pro svoje i pejskovo zdraví a vyrazte do přírody v zápřahu!

Jakého křečka vybrat?

Rozhodli jste se sobě anebo dětem pořídit mazlíka a volba padla na křečka? Tápete však jakého vybrat? Který druh je nejaktivnější, a který zase nejmazlivější? Pro koho se jaký vůbec hodí?

Pražské psí akce listopadu

V listopadu se koná překvapivě hodně akcí pro psy. Ať už jde o závody nebo výstavy. Zvláště v Praze je pak z čeho vybírat. Podívejte se, kam můžete se svým pejskem před zimou ještě vyrazit.  

Jak se co nejlépe starat o psího seniora

U psů začíná stáří mezi 5. a 8. rokem života. Vstupují tak do fáze, kdy se jejich potřeby mění, ať už jde o péči, pohyb nebo stravu. Aby si i nadále udrželi svou vitalitu a radost ze života, je potřeba to respektovat. 

Kočky v českých pohádkách

Jistě mi dáte za pravdu, že kočky se v pohádkách objevují docela často. Dnes se podíváme na českou klasiku. Pojďte si zavzpomínat a připomenout si dětství.