Portréty oblíbených plemen doma i ve světě: Norská lesní kočka

Toto agilní severské plemeno je oblíbené nejen u nás, ale i ve světě. Dá se říci, že za svou popularitu vděčí své podobě s mainskou mývalí kočkou. Do povědomí chovatelů i veřejnosti se totiž dostaly díky ní.

S mainskou mývalí kočkou nemá norská lesní kočka společný jen vzhled, ale i původ. U obou, podobně jako u tureckých angor, jde o přírodní plemena, tedy vzniklá bez zásahu člověka. Najdeme tu ale i odlišnosti. Norská lesní kočka má například místo hranaté hlavy trojúhelníkovou, na dotyk mastnější a hustší srst a o něco méně vyrovnanou povahu.

Jsou to velké, mohutné kočky s robustním tělem a velkými, silnými tlapkami na vysokých končetinách. Mají dlouhý huňatý ocas, výrazné ušní chomáčky a rysí štětičky.

Původ mají norské lesní kočky zřejmě v tureckých angorách, které na sever dovezli Normané na svých lodích. Jejich srst a stavba těla je dána přirozenou selekcí a vlivem místních krátkosrstých koček. Je jasné, že v tuhých skandinávských zimách měly větší šanci přežít kočky s robustnější stavbou a huňatější srstí. V severských lesích se už ovšem vyskytují od pradávna, spoustu zmínek o nich najdeme už v norských ságách. Jako plemeno ovšem byly uznány až v roce 1977.

Společnost člověka začaly tyto kočky vyhledávat samy, především v zimě, kdy měly potíže s tím sehnat si dostatek potravy. Svou užitečnost prokázaly hubením škodlivé havěti a byly za to také patřičně ceněny, což přetrvává dodnes.

Norské lesní kočky jsou společenské, inteligentní, tolerantní a klidné. Jsou dost aktivní a hravé a navzdory svému jménu dokáží být spokojené i v bytě. K lidem i dětem se chovají velmi přátelsky a mají rády pozornost. Rády se mazlí a nechávají hladit, ale pokud se jim něco nelíbí, dají to zřetelně najevo. Jsou to neskuteční zvědavci a potřebují mít neustále o všem přehled. Chovají se také dost teritoriálně, proto dva nevykastrovaní kocouři spolu nebudou vycházet nejlépe. Na rozdíl od tulivých siameknorské lesní kočky potřebují dostatek prostoru, aby vedle sebe snesly další kočku.

Charakteristická je pro norské lesní kočky jejich vodoodpudivá, izolující srst, která je chrání před nežádoucímu vlivy počasí. Je přeci jen přizpůsobena deštivému a drsnému klimatu. Z hlediska péče o srst nepotřebují moc pozornosti, protože období línání u nich bývají dost krátká, i když zase intenzivní. Konečná srst se u nich vyvíjí až kolem druhého roku věku. Konečná stavba těla se může vyvíjet dokonce až tři roky nebo i déle.

Kdo touží po velké energické kočce a má na ni dost času, je pro něj norská lesní kočka tou správnou volbou. Péčí o srst sice moc času nestrávíte, o to více vám ho zbude na hraní a mazlení. Máte s tímto plemenem zkušenosti? Jak byste ho charakterizovali?