Pes, kterého historie a literatura zná jako Krásného Joea, pocházel z Meafordu v Ontariu. Jeho životní příběh se odehrál v 19. století, ale za srdce dokáže vzít dodnes. Ne nadarmo se stal inspirací pro knižní bestseller, který si celkem rychle našel téměř milion čtenářů.
Krásný Joe byl nejspíš křížencem bulteriéra a foxteriéra. U svého původního majitele v Meafordu si pes zažíval hotová muka. Jeho pán ho krutě fyzicky týral. Připravil ho dokonce o ocas i uši.
V roce 1890 zachránil zvíře před blízkou smrtí jistý Walter Moore. Když se o dva roky později celý příběh dozvěděla jeho sestra Margaret Marshall Saundersová, byla natolik dojatá, že se rozhodla napsat autobiografický román pojmenovaný Krásný Joe.
Psův bolestný osud přesunula v románovém podání do Maine a rodinu zachránců Moorových přejmenovala na Morissovi. Za svoji knihu publikovanou v roce 1894 získala rok předtím ocenění Humane Society. Úspěch potvrdil ale hlavně obrovský ohlas čtenářů – v roce 1900 byl rozprodán téměř milion kopií. V době, ve které neexistoval internet asi masivní reklama, šlo samozřejmě o nevídaný úspěch!
O knihu byl zájem nejen v USA, ale také v Kanadě a Velké Británii. V roce 1930 bylo rozprodáno už okolo 7 milionů výtisků po celém světě. Mimochodem jde historicky o první kanadskou knihu, která dosáhla hranice milionu prodaných kusů.
Tklivý příběh Krásného Joea tak dojímal miliony lidí. Demonstroval bezmoc a nevinnost týraných zvířat i nezištnou dobrotu jejich zachránců. Právě proto, že inspirace pocházela ze skutečného života a autorčiny bezprostřední blízkosti, byl příběh popsán s patřičnou autenticitou.
Kniha existuje v řadě přebalů a najdete o ní dodnes mnoho záznamů. Možná proto, že její poselství je nadčasové. V roce 1902 vydala autorka pokračování s názvem Ráj Krásného Joea.
V roce 1994 vznikla dokonce společnost na ochranu dědictví Krásného Joea. Její členové vytvořili na uctění jeho památky z domu Moorových muzeum.
Setkali jste se s někdy s příběhem týraného zvířete ve svém okolí? Patříte i vy mezi zachránce zvířecích nebožáků, kterým původní majitel ubližoval?
V USA i některých evropských státech si můžete registrovat psa, kočku nebo i jiného mazlíka jako citového společníka. Zvíře s takovým statusem pak má oproti obyčejným mazlíkům některé výhody. Mezi asistenční psy se ale nepočítá.
Nezáleží na tom, v jakém patře bydlíte. Parapety patří mezi oblíbená místa našich kočičích společníků. Neštěstí se tak může stát lehce kdekoli.
https://krmivo-brit.cz/cs/breed-catalog/pincove-kniraci-plemena-molossoidni-a-svycarsti-salasnicti-psi/tibetska-doga Čas od času narazíte na příběh opuštěného psa, co se přidá k člověku při jeho větším či menším dobrodružství. Meře její dobrodružství...
O kočkách se často říká, že jsou velmi empatické a dokáží vycítit, jak se lidé cítí nebo že je něco bolí. Je jasné, že soužití s nimi zlepšuje kvalitu našeho života i naše zdraví. Dokáží ale naši kočičí společníci lidskou bolest cítit a reagovat na ni?
Hoopers je poměrně nová psí sportovní disciplína. Možná, že jste o ní tedy ještě ani neslyšeli. Překážky jsou koncipovány s minimálními nároky na pohybový aparát psa i psovoda. Hodí se tak i pro starší čtyřnohé mazlíčky i psy pohybově ne zcela zdatné.
To, že je spousta pokojových květin pro kočky jedovatá, asi každý z nás ví. Napadlo vás ale někdy přemýšlet i o řezaných květinách, které si přinesete domů?
Je jasné, že o bílou srst je třeba se starat, aby nežloutla, nerezla nebo nehnědla. Napadlo vás ale někdy, že je možné zářivě bílý kožich podpořit i pomocí krmiva a doplňků stravy?
Evropská krátkosrstá kočka má obyčejný vzhled, a navíc ne tak ustálenou povahu jako jiná plemena. Proto není ve světě nijak extra oblíbená, až na Skandinávii, kde si popularitu drží.
Tenhle věčně živý a hravý společník je nejstarším psím plemenem ve střední Evropě. Mezi jeho předky se řadí i psi z doby kamenné. Je to mimořádně učenlivý pes a skvělý hlídač. Charakteristická je pro něj velmi bohatá srst odstávající od těla.
Pokud s vámi doma žije alespoň jeden kočičí společník, určitě jste se už někdy probudili s vrnícím tělem na svých nohou, břiše, zádech nebo dokonce hlavě. Jen málokterá kočka pohrdne teplem postele. Přemýšleli jste už ale někdy o tom, proč si kočky...
Aportování bylo považováno za chování výlučně psí, získané během 15 000 let domestikace. Vědci teď ale zjistili, že aportují i vlčí mláďata. Výsledky výzkumu naznačují, že tahle forma hry může být vrozená všem psím druhům.
Toto kočičí plemeno si jen tak s žádným jiným nespletete. Má nápadně tečkovanou tabby kresbu srsti a zvláštní pružnou a plynulou chůzi. Při pohledu na ni vás okamžitě napadne spojení s leopardem.
