Pískomil je zvířátko, které nesnáší samotu

Roztomilé pískomily jsem jako malá vždycky obdivovala v pražské ZOO. Zatímco mladší bratr chtěl vždycky pospíchat na slony, hrochy, lvy a tygry, mě nejvíc bavila ta zvířata, která obvykle stojí stranou největšího zájmu návštěvníků. Kdybych neměla doma na můj vkus a časové možnosti zvířat až moc, tak bych si pískomily pořídila. Jejich chov prý není nijak zvlášť náročný. Musíte si jich ale pořídit víc najednou.

Jak jsem si ověřila na všemožných webech pro chovatele pískomilů, tohle zvířátko byste měli chovat minimálně v páru. Ještě lepší ale je si pořídit celou skupinku pískomilů. Jsou to totiž extrémně společenská zvířata zvyklá žít v rodinných klanech. Pokud pískomil žije osamoceně, velmi strádá a brzy umírá. V domácím prostředí se jinak pískomilové běžně dožívají v průměru čtyř let.

Právě proto, že jsou pískomilové tak sociálně zdatní, bylo pro mě vždycky zábavné pozorovat jejich vzájemné půtky a interakci. Zkušení chovatelé radí, že pokud chcete mít skupinku klidnější, máte ji sestavit ze samých samiček. Samečci totiž bývají o něco průraznější a v jejich skupinkách občas může docházet ke vzájemným konfliktům. Pokud si troufáte na odchov mladých, musíte si logicky pořídit skupinku smíšenou. Dejte si ale pozor, abyste pak doma neměli přepískomilováno. Samičkám se totiž obvykle rodí 2 – 8 mláďat, která se osamostatní zhruba v jednom měsíci věku. Sympatické je, že na péči o mláďata se podílí i sameček, proto byste ho od samičky s malými neměli oddělovat.

Překvapila mě informace, že tak malé zvířátko jako pískomil, dokáže vyskočit až do výšky půl metru! Klec nebo terárium, které budou sloužit jako jejich domov, byste proto seshora měli dobře zabezpečit. Důležitá je taky dostatečně hluboká podestýlka, ve které si tihle drobní hlodavci rádi vyhrabávají nory a doupátka. Kreativně vyřádit se můžete při tvorbě nejrůznějších prolézaček – dobře poslouží ruličky od toaletního papíru, větve a kořeny z nezávadných stromů nebo hračky pro hlodavce jako je třeba klasické kolečko na běhání pro křečky. I když tedy pohled na hlodavce neúnavně běžícího na jednom místě v kolečku byl pro mě osobně vždycky spíš deprimující, než aby mě rozveselil.

A jedna zajímavost na závěr, kterou jsem zjistila teprve při psaní tohoto článku – ocas pískomilů funguje podobně jako ten ještěrčí. V případě nebezpečí se jim odlomí konec ocásku. Při manipulaci s nimi si na to proto musíte dávat pozor. Ulomený ocásek jim totiž už nikdy zcela nedoroste, a protože jim pomáhá udržovat rovnováhu ve skocích, je pro ně jeho absence dost omezující.