Těžký život hračky

Psí hračky to mají děsně těžké. Vážně, nechtěla bych být v jejich kůži. Kulajda například musí všechny plyšáky a balónky za každou cenu zničit. Jednou jsem jí pořídila hračku, která nešla rozkousat, tak ji po týdnu marného žvýkání hodila do ohně. Navíc když to jde, hází hračky pod skříně nebo do vody, aby pro ně někdo musel vlézt a hodit jí je (já už jsem tuhle strategii prokoukla, takže u mě nepochodí). Skoro pak přestává platit, že kdo si hraje, nezlobí.

Ale pořád vám píšu jen o Kulajdě a ještě jsem se nezmínila, že kromě psa mám také kočky. Žijí v domě mých rodičů. Jsem spíš psí člověk, ale i kočky jsou podle mě super. Zvlášť když si hrají. Mají k hračkám úplně jiný přístup. Třeba naše stará Racy si už od malička hraje jen s lesklými stužkami na balení dárků (dostali jsme ji k Vánocům) a s chlupatými myškami – ty nosí po domě jako koťátka, mňouká s plnou pusou a schovává je do pelíšků. Její kotě, dnes už devítikilový Čardáš, si zase na jednu z umělých myšek zasedl. Ty chlupaté nechává být, ale gumovou vždy donese do misky s vodou, přišlápne ji a pěkně podrží u dna. Musela mu udělat něco strašného, že ji tak nenávidí. Snad radši nevědět.

Mají vaši mazlíčci taky podobné libůstky? Napište mi o nich, ať se zasměju.