Jak byly činčily téměř vyhubeny

Činčily jsou bezesporu krásná a roztomilá chlupatá zvířátka s velkýma ušima, dlouhým ocasem a s výraznýma očima. Víte, odkud se vlastně vzaly, co znamená jejich jméno, a že jsme je ještě před samotnou domestikací stihli téměř vyhubit?

Činčily původně pocházejí z jihoamerických And, kde ještě před necelými 200 lety byly jedněmi z nejhojnějších zvířat těchto velehor. Jejich teritorium se táhlo okolo západního pobřeží přes Peru, Bolívii, Argentinu a Čile. Zde, ve svém přirozeném prostředí, žijí v nadmořské výšce 1500 - 3000 m. n. m. ve velkých koloniích čítajících 15 -100 jedinců a obývají pukliny skal, nebo si hrabou nory. Jejich jméno (Chinchilla) je spojením slov Chin a Chile, v překladu kožešina z Čile.

Pro svou charakteristicky hustou a jemnou srst (to je dáno tím, že z jedné vlasové cibulky vyrůstá chomáček 40 až 50 chlupů) byly činčily ceněny už v dobách Inků. Pak se ale do Ameriky dostali Evropané a v 17. století začal export činčilí kůže do Evropy. Ročně se z Peru a Chile vyvezlo na 30 000 činčilích kožek. Tento lov je přivedl až na pokraj vyhubení. Následné pokusy o chov činčil v zajetí ztroskotaly na tom, že vysokohorská chladnomilná zvířata zvyklá na sucho nepřežila plavbu přes rovník, kde panovalo vlhko a horko. Začátkem 20. století byla dokonce činčila prohlášena za vyhynulou.

Americký inženýr Matthias F. Chapman ale věřil, že v odlehlých oblastech And ještě mohly nějaké činčily přežít a po dlouhých pěti letech se mu podařilo za pomoci místního indiána nalézt jednu z posledních přeživších kolonií. Chapman 12 činčil odchytil (z toho byly jen 3 samičky). Na převoz zvířat se vybavil chladicími boxy, takže krom jedné překročení rovníku přežily všechny, a v roce 1923 se na své farmě v Kalifornii dočkal prvních mláďat. Jejich krev dnes v sobě nesou prakticky všechny chované činčily, zatímco zbytky divokých se krátce poté dočkaly zasloužené ochrany - roku 1929 byl vydán první zákon na ochranu činčil a v Čile byla vybudována Národní rezervace činčil.

Dnes jsou činčily hojně chované po celém světě v soukromých velkochovech. Ve volné přírodě ale stále žije jen několik malých kolonií, a proto se lidé snaží je do jejich původních teritorií vracet. To se ovšem bohužel příliš nedaří.

Související články

Jak naučit kočku na vodítku?

Možná se v první řadě ptáte, proč by kočka vůbec měla potřebovat umět chodit na vodítku? Neznámená to, že s kočkou hned máte vyrážet na tůry. I malá procházka po okolí může být pro domácí kočku velkým dobrodružstvím. Bez vodítka se ale obzvláště ve...

Nadváha a obezita: Novodobý strašák našich mazlíčků

Hlídat přebytečná kila už se dávno netýká jen nás dvounožců. Veterináři čím dál častěji řeší nadváhu u domácích mazlíčků. Nejčastěji se to sice týká psů a koček, obezita však může snadno potrápit i drobné hlodavce. Jak nadváze a obezitě u chlupáčů...

Jak správně krmit štěně?

Ty porce se zdají tak malé, nemám dát víc? A mají se ty granule namáčet, nebo ne? A kolikrát denně krmit? A mám něčím dokrmovat? Kdy přejít na krmivo pro dospělé psy? To je jen zlomek otázek, která se vám mohou honit hlavou, máte-li doma čerstvě...

Jak může pejskař přispět k ochraně přírody?

Víte, jak se správně chovat se svými psími chlupáči v národních parcích a chráněných krajinných oblastech? Rozčilují vás poházené odpadky v městských parcích? A přemýšlíte, jak být více eco-friendly psí páníček? I vy můžete přispět k ochraně přírody, a...

Tažní psi I: Sibiřský husky

Sibiřský husky je nádherné psí plemeno. Je to pes v pohybu. Hbitý, silný a svérázný. I pro tyto jeho vlastnosti se objevuje zapřažený za saně nejednoho mushera. Říká se, že všichni psi, kteří rádi táhnou, jsou na psí spřežení vhodní, sibiřský husky ale...

Tipy na společné hry s kočkou

Mazlení a hlazení není všechno. Kočky si velice užívají i společný čas strávený hrou, navíc i tato činnost vede k upevnění vašeho vztahu. Chlupáč se vyřádí a za zkrácení dlouhé chvíle vám bude jistě vděčný.