Při návštěvě některé z asijských zemí si nelze nevšimnout spousty volně se potulujících psů. Většina z nich je navíc ve zbídačeném stavu. Často jsou nemocní a nevrlí. Boj o přežití je pro ně každodenní záležitostí.Díky aktivitám a osvětě místních aktivistů se ale situace naštěstí pomalu mění k lepšímu.
Vždycky, když cestuji, zajímá mě to, jak se v té dané zemi dívají na chov domácích mazlíčků. A obecně, jak se tam se zvířaty zachází. Postavení koček, psů a hlodavců se v různých zemí značně liší, a tak se najde vždy něco, co mě překvapí. Dnes se podělím o zkušenost z Indonésie.
Aktuálně patří Indonésie k zemím, kde je mezi psí populací jeden z nejvyšších výskytů vztekliny. Týká se to především ostrovu Bali, kde potkáte psí chlupáče na každém rohu. Většina místních si jich nevšímá a ve většině případů je nemá ráda. Psi jsou zde na nejspodnějších příčkách sociálního žebříčku. Tomu odpovídá i zanedbaná péče o tyto indonéské oříšky.
Pro turisty jsou to „prašiví čoklové” a rovněž si jich příliš nevšímají. V průvodci se navíc dočtete, že kvůli riziku žloutenky se mazlení ani nedoporučuje. Reakce místních psů mohou být vzhledem k divokému životu na ulici nepředvídatelné.
Mne od podrbání odradily spíše blechy, které si v kožíšku hrdě nese každý druhý (možná úplně každý) z těchto chlupáčů. Nicméně v porovnání například se Srí Lankou, kde jsem se poprvé v životě setkala s útočícími psími smečkami, mi místní psi přijdou spíše klidnější až apatičtější.
Panuje tu jakási nepsaná dohoda o vzájemném smíru. Já tě nekousnu a ty mě nebudeš bít. Mír ovšem trvá jen do chvíle, než se něco stane. Například několik dní hladovějící pes ukradne od stánku nestřežené maso na špejli nebo vymete obětní košíček. V tu chvíli nemají místní obyvatelé daleko pro kámen nebo prak.
Pro mě scéna naprosto drásající mé pejskařské srdce. Přesto jsou boj o přežití a časté pranice jejich každodenní realitou. V Indonésii navíc stále provozují „krvavý sport“, kdy nechávají psa zápasit s kancem. Není divu, v indonéské tradici ani kultuře pes nehraje žádnou významnou roli.
Některé indonéské, konkrétně balijské, organizace začaly v posledních letech s očkováním a kastrací psů žijících na ulici, ale také se vzděláváním a osvětovými aktivitami směrem k veřejnosti. Díky finančním darům se daří situaci indonéských chlupáčů postupně zlepšovat. Osvěta bude ovšem ještě chvíli potřeba. Pokud se někdo z místních rozhodne psa chovat, obvykle ho má uvázaného na krátkém řetízku u svého domku či stánku.
Přesto zde na ulici míjíte zverimexy a nestačíte se divit, pro koho jsou asi určeny. Sem tam sice potkáte psa s obojkem, ale není v o moc lepším stavu než jeho soukmenovci bez páníčka. Ani západní turisté si sem své psy většinou nevozí kvůli zdejšímu bakteriálnímu prostředí nebezpečnému pro organismus jejich čtyřnohých miláčků. A tak stejně jako já hledají dočasnou náhradu za své psí lásky v obdarovávání potulných psů zbytky svých svačin.
Jaká je vaše zkušenost se psy při cestování do zahraničí?
Když je venku delší dobu počasí pod psa a dlouhé procházky nepřipadají v úvahu, moji chlupáči se pak doma začínají nudit a tropit neplechu. Vždycky se jim snažím vymyslet nějakou domácí aktivitu pro jejich zabavení. Nejlépe se mi osvědčily hlavolamy....
Žebrá váš pes u stolu o jídlo? Loudí i u cizích lidí, když jste v restauraci? Pak byste měli vědět, že za to s téměř stoprocentní jistotou můžete vy sami. Pokud se pes naučí žebrat o lidské jídlo, je to výchovná chyba. Dobrá zpráva ale je, že ho to...
Stručně řečeno – o dost líp, než my lidé. A kočky dokonce slyší ještě lépe než psi. Ze zkušenosti ale můžu říct, že taky záleží na tom, co a koho chtějí poslouchat . Jak je to u psů?
Nemusíte mít doma malou zoo jako já, abyste se zamýšleli nad případným potomstvem vašeho mazlíka nebo mazlíků. Rozhodnutí stát se z majitele chovatelem byste ale neměli brát na lehkou váhu. A rozhodně to není pro každého. Moje psí smečka se například...
Vždy jsem si myslela, že své čtyřnohé parťáky znám do posledního chloupku, ale stále mě něco dokáže překvapit a stále je toho dost co se o nich učit. Některé mýty jsou ale tak zažité, že člověka ani nenapadne se nad jejich pravdivostí zamýšlet. Tak...
Přivolání je bezpochyby jeden z nejdůležitějších povelů, který by pes měl spolehlivě ovládat za každé situace. Nejčastěji psa přivoláváme na povel „ke mně“, ale můžeme ho dále zdůraznit píšťalkou. Ta se vyplatí hlavně v situacích, kdy se od vás pes...
Pokud si zakládáte na pěkně upravené zahradě a váš pes patří do kategorie takzvaných hrabáčů, asi vám to moc radosti nedělá. Ovšem zuřivé hrabání v hlíně nepotěší ani ty z nás, kdo nad pár dírami v trávníku přimhouříme oko. Místo chlupáče nám totiž po...
Potíže s tlapkami patří u mého pejska k těm nejčastějším. Zrovna minulý týden jsme museli na veterinu poté, co si při běhání na zledovatělém chodníku ulomil až do masa hned dva drápky najednou. Jak se o psí tlapky starat tak, abychom podobným potížím...
Jaký pán, takový pes. Asi vám už někdo řekl, že se k vám váš pes skvěle hodí a nebo dokonce, že jste si podobní. Aspoň mně se to stává často. To, že se psi někdy chovají jako lidé a jsou nám díky tomu v lecčems podobní, ale povrzuje i celá řada...
Člověk nemusí mít doma malou zoo jako já, aby přemýšlel nad případným potomstvem svých mazlíků. Rozhodnutí stát se z majitele chovatelem byste určitě neměli brát na lehkou váhu. A rozhodně to není pro každého. Moje smečka se například skládá jak z...
Nejsem kdovíjak velký koňák, ale projížďku na koni čas od času ráda podniknu. Své chlupáče obvykle nechávám doma. Přítomnost koní je totiž vyvádí z míry. Když jsem si pořizovala své čtyřnohé psí parťáky, nepomyslela jsem na to, že ne všechna plemena...
Roztomilé pískomily jsem jako malá vždycky obdivovala v pražské ZOO. Zatímco mladší bratr chtěl vždycky pospíchat na slony, hrochy, lvy a tygry, mě nejvíc bavila ta zvířata, která obvykle stojí stranou největšího zájmu návštěvníků. Kdybych neměla doma...
