Jak byly činčily téměř vyhubeny

Činčily jsou bezesporu krásná a roztomilá chlupatá zvířátka s velkýma ušima, dlouhým ocasem a s výraznýma očima. Víte, odkud se vlastně vzaly, co znamená jejich jméno, a že jsme je ještě před samotnou domestikací stihli téměř vyhubit?

Činčily původně pocházejí z jihoamerických And, kde ještě před necelými 200 lety byly jedněmi z nejhojnějších zvířat těchto velehor. Jejich teritorium se táhlo okolo západního pobřeží přes Peru, Bolívii, Argentinu a Čile. Zde, ve svém přirozeném prostředí, žijí v nadmořské výšce 1500 - 3000 m. n. m. ve velkých koloniích čítajících 15 -100 jedinců a obývají pukliny skal, nebo si hrabou nory. Jejich jméno (Chinchilla) je spojením slov Chin a Chile, v překladu kožešina z Čile.

Pro svou charakteristicky hustou a jemnou srst (to je dáno tím, že z jedné vlasové cibulky vyrůstá chomáček 40 až 50 chlupů) byly činčily ceněny už v dobách Inků. Pak se ale do Ameriky dostali Evropané a v 17. století začal export činčilí kůže do Evropy. Ročně se z Peru a Chile vyvezlo na 30 000 činčilích kožek. Tento lov je přivedl až na pokraj vyhubení. Následné pokusy o chov činčil v zajetí ztroskotaly na tom, že vysokohorská chladnomilná zvířata zvyklá na sucho nepřežila plavbu přes rovník, kde panovalo vlhko a horko. Začátkem 20. století byla dokonce činčila prohlášena za vyhynulou.

Americký inženýr Matthias F. Chapman ale věřil, že v odlehlých oblastech And ještě mohly nějaké činčily přežít a po dlouhých pěti letech se mu podařilo za pomoci místního indiána nalézt jednu z posledních přeživších kolonií. Chapman 12 činčil odchytil (z toho byly jen 3 samičky). Na převoz zvířat se vybavil chladicími boxy, takže krom jedné překročení rovníku přežily všechny, a v roce 1923 se na své farmě v Kalifornii dočkal prvních mláďat. Jejich krev dnes v sobě nesou prakticky všechny chované činčily, zatímco zbytky divokých se krátce poté dočkaly zasloužené ochrany - roku 1929 byl vydán první zákon na ochranu činčil a v Čile byla vybudována Národní rezervace činčil.

Dnes jsou činčily hojně chované po celém světě v soukromých velkochovech. Ve volné přírodě ale stále žije jen několik malých kolonií, a proto se lidé snaží je do jejich původních teritorií vracet. To se ovšem bohužel příliš nedaří.

Související články

Kočičí genetika

Vlastnosti jako barva a délka srsti nebo třeba stavba těla jsou podmíněné geneticky. Jestliže tedy znáte vlastnosti rodičů a prarodičů plánovaných koťat, lehce určíte i jejich přibližný vzhled.

Jak vašeho mazlíčka připravit na jaro?

Zima je konečně pryč. Květiny a stromy začínají pomalu kvést a nastává období sluníčka a teplého počasí. Stejně jako pro člověka, tak i pro vašeho pejska nebo kočku začíná nové roční období, se kterým se musí vypořádat každý po svém.

Portréty oblíbených plemen: Československý vlčák

Vlk, který se ale daleko víc chová jako pes. Temperamentní, svérázný, neúnavný, zato oddaný svému pánovi až za hrob. Československý vlčák je vzhledem a povahou podobný vlkovi karpatskému, po německém ovčákovi zdědil hlavně pracovitost a oddanost...

Český vlk v ohrožení

Ekologové odhadují, že v Česku dnes žije okolo pěti až šesti vlčích smeček. Na naše území se vlci začali vracet zhruba před třiceti roky. A přestože se počet smeček v posledních dvou letech téměř zdvojnásobil, mohou být čeští vlci opět v ohrožení.