Jak byly činčily téměř vyhubeny

Činčily jsou bezesporu krásná a roztomilá chlupatá zvířátka s velkýma ušima, dlouhým ocasem a s výraznýma očima. Víte, odkud se vlastně vzaly, co znamená jejich jméno, a že jsme je ještě před samotnou domestikací stihli téměř vyhubit?

Činčily původně pocházejí z jihoamerických And, kde ještě před necelými 200 lety byly jedněmi z nejhojnějších zvířat těchto velehor. Jejich teritorium se táhlo okolo západního pobřeží přes Peru, Bolívii, Argentinu a Čile. Zde, ve svém přirozeném prostředí, žijí v nadmořské výšce 1500 - 3000 m. n. m. ve velkých koloniích čítajících 15 -100 jedinců a obývají pukliny skal, nebo si hrabou nory. Jejich jméno (Chinchilla) je spojením slov Chin a Chile, v překladu kožešina z Čile.

Pro svou charakteristicky hustou a jemnou srst (to je dáno tím, že z jedné vlasové cibulky vyrůstá chomáček 40 až 50 chlupů) byly činčily ceněny už v dobách Inků. Pak se ale do Ameriky dostali Evropané a v 17. století začal export činčilí kůže do Evropy. Ročně se z Peru a Chile vyvezlo na 30 000 činčilích kožek. Tento lov je přivedl až na pokraj vyhubení. Následné pokusy o chov činčil v zajetí ztroskotaly na tom, že vysokohorská chladnomilná zvířata zvyklá na sucho nepřežila plavbu přes rovník, kde panovalo vlhko a horko. Začátkem 20. století byla dokonce činčila prohlášena za vyhynulou.

Americký inženýr Matthias F. Chapman ale věřil, že v odlehlých oblastech And ještě mohly nějaké činčily přežít a po dlouhých pěti letech se mu podařilo za pomoci místního indiána nalézt jednu z posledních přeživších kolonií. Chapman 12 činčil odchytil (z toho byly jen 3 samičky). Na převoz zvířat se vybavil chladicími boxy, takže krom jedné překročení rovníku přežily všechny, a v roce 1923 se na své farmě v Kalifornii dočkal prvních mláďat. Jejich krev dnes v sobě nesou prakticky všechny chované činčily, zatímco zbytky divokých se krátce poté dočkaly zasloužené ochrany - roku 1929 byl vydán první zákon na ochranu činčil a v Čile byla vybudována Národní rezervace činčil.

Dnes jsou činčily hojně chované po celém světě v soukromých velkochovech. Ve volné přírodě ale stále žije jen několik malých kolonií, a proto se lidé snaží je do jejich původních teritorií vracet. To se ovšem bohužel příliš nedaří.

Související články

Co dělat při přehřátí psa?

Letní vedra mohou být stejně nebezpečná pro psí chlupáče jako pro nás lidi. Jak se přehřátí u psa vyvarovat? Jaká plemena jsou k přehřátí náchylnější? Jak udržet psího chlupáče dostatečně hydratovaného? Tipy a rady, jak psa udržet i v létě v bezpečí,...

Kotěcí mléko - výživa nejen pro koťata

Jediné, co kočičí mrňousové opravdu potřebují, je jejich matka. Ne všichni mají ale takové štěstí, že ji mají. O takové kotěcí sirotky se pak musíme postarat sami, a to nejde bez speciálního mléka pro koťata. Víte ale, že není vhodné jenom pro ně?

Kam s kočkou o dovolené?

Většina z nás si dovolenou plánuje se psem. S kočkou to ale tak jednoduché není. Do kempu, penzionu ani hotelu ji s sebou nevezmeme. Jak ji tedy v době dovolené zaopatřit?

Nejúžasnější kočičí hrdinové

O psích hrdinech uslyšíte celkem často, jsou ale i kočky, které riskovaly vlastní životy, nebo se jinak zasadily o to, aby někoho zachránily. Ať už vlastní koťata, psí parťáky, nebo lidské členy rodiny. Podívejte se na pár takových příběhů.

Příběh psa Gobiho. Jak malý pes uběhl ultramaraton

Přes hory a pouště Čínou - přesně tudy se vydala malá fenka Gobi, když se připojila během závodu k australskému ultramaratonci Dionu Leonardovi na jedné z nejnáročnějších běžeckých tras světa. Gobi se okamžitě stala psí hrdinkou obdivovanou po celé...

Syndrom mrtvého ocasu. Jak mu předejít?

Že jste o ničem takovém nikdy neslyšeli? Nebojte, nejste v tom sami. Většina majitelů psů neví, o co jde, dokud se s tím u svých miláčků nesetká. Stejné to bylo i v mém případě. Přitom syndrom mrtvého, nehybného nebo také mrtvého ocasu není nic úplně...