V tomto cyklu se společně podíváme, jak se daří kočkám a psům ve světě. Kde je lidé hýčkají a předcházejí si je, kde naopak mazlíci strádají a jejich situace je kritická. Dnes vám představím ostrovy, kde žije víc koček než lidí.
V Japonsku najdete hned několik kočičích ostrovů, asi tak tucet. Říká se jim tak proto, že kočičí populace zde vysoce přesáhla tu lidskou. Jedním z takových ostrovů je Aoshima. Zde žije přibližně 8x více koček než lidí. Jde o malinkatý ostrůvek dlouhý jen asi kilometr a půl.
Lidé na ostrov začali vozit kočky před 380 lety, aby se zbavili myší, které trápily rybářské lodě. V roce 1945 zde ještě žilo na 900 lidí. Dnes tu ale najdete jen 16 lidí, převážně důchodců, kterým se po druhé světové válce nepodařilo najít práci. Koček tu ale žije přes 140 a místní říkají, že je to tu pro ně ráj.
Kočky krmí hlavně turisté, kterých tu není zrovna málo. No řekněte, kdo z vás by nechtěl vidět ostrov plný koček :). Chlupáči tu okupují hlavně opuštěné domy nebo se předvádí v rybářské vesničce. A nejsou nijak vybíravé. Přežívají hlavně na rýžových kuličkách, energetických tyčinkách nebo bramborách. Žijí tu ale beze strachu z přirozených predátorů. Avšak nedávno byli obyvatelé ostrova nuceni požádat o pomoc. V zimě zde turistický ruch kvůli rozbouřenému moři utichl a tak kočky začaly hladovět. Po výzvě začalo krmení proudit z celého Japonska a kočky prý nikdy nebyly šťastnější.
Na ostrově nenajdete žádné auto ani obchod, restauraci nebo jen stánek s občerstvením. Dvakrát denně sem jezdí trajekt s limitem 34 návštěvníků denně a kočičí milovníci si nestěžují.. Kočičí populace se tu začala nekontrolovaně rozmnožovat asi před 10 lety, kdy počet zde žijících lidí klesl a nebyl nikdo, kdo by počet koček redukoval. Dnes je tu asi jen 10 kastrovaných koček.
Galerii Thomase Petera si můžete prohlédnout zde.
Druhým kočičím ostrovem je Tashijorima. I zde se populace po druhé světové válce snížila z 1000 asi na 100 obyvatel. Většina z nich se živí rybolovem nebo v turistickém průmyslu. Zde už naproti Aoshimě najdete několik značených turistických tras i nějaké to bistro.
I když v roce 2011 postihlo ostrov tsunami a přineslo s sebou mnoho škod, kočičí populace tuto katastrofu přežila téměř netknutě. Sem byly kočky naváženy také kvůli myším, které v tomto případě neterorizovaly rybářské lodě, ale bource morušového, housenku chovanou pro hedvábí. Časem začalo lidí na ostrově ubývat, zatímco nekastrovaná populace koček se rozrůstala. Dnes 6x převyšuje tu lidskou.
Tady lidé věří, že krmení koček přinese bohatství a štěstí. Podle této tradice zde postavili i kočičí svatyni, známou jako Neko-Jinja. Nachází se zhruba ve středu ostrova, mezi dvěma vesnicemi. Kočky chodívaly žebrat do hostinců za rybáři, kteří se tu zdržovali přes noc. Ti si časem pro kočky vyvinuli slabost a začali jim přisuzovat věštecké schopnosti. Podle jejich chování určovali, jaké bude počasí nebo hojnost ryb.
Taky byste se chtěli, stejně jako já, na některý z kočičích ostrovů podívat?
Často se nás v poradně Brita ptáte, čím to je, že dobře krmený a pravidelně odčervovaný pejsek ne a ne přibrat. Po zdravotní stránce je v pořádku, ale je mlsný. Nebo jí s chutí, ale stejně je jen kost a kůže. Řešíte stejný problém? Máme pro vás hned...
Lukáš, zkušený fotograf psů, pro vás připravil další díl miniseriálu o focení psů – neváhejte si ho přečíst, ať vaše album z dovolené stojí za to :) Hlavní pravidla přípravy k focení podle Lukáše zní následovně:
Říká se, že je horší stěhovat se s kočkou než se psem. Že se kočka vrací na místo, kde bydlela dřív, a ujde třeba i stovky kilometrů. Nevím, co je na tom pravdy, ale za sebe to potvrdit nemůžu. Naše Racy vyrůstala v panelákovém bytě a po přestěhování...
Granule jsou sice suché a tváří se, že vydrží všechno, ale záleží i na tom, jak s nimi nakládáte.
Snad každý, kdo má doma psa, by chtěl mít jeho fotky, nejlépe pořízené vlastní rukou. Slíbila jsem vám proto sérii článků o focení psů, takže hurá do toho. S tím, jak zaujmout psa při focení, aby se hezky tvářil, jak ho na focení připravit, jak vybrat...
Itálii si pejskaři obecně dost chválí.
Sotva to začalo chodit, už to milovalo balóny. Ještě to nemělo tlamku dost velkou ani na golfový míček, ale odhodlaně se to snažilo zakousnout tenisák. To je celá Kulajda. Jenomže tahle zprvu roztomilá vášeň postupně přerostla v nepříjemný zlozvyk.
Houbařská sezóna začala, je na čase vyrazit do lesa a podívat se, jestli už rostou. Pokud máte jistotu, že vám pes neuteče za zvěří a že se nikde v okolí nepotulují myslivci s nabitými puškami, vezměte si ho na pomoc. Jestli utíká, zkuste ho nejprve...
Pokud cestujete, nemáte nikoho, kdo by byl ochotný pohlídat vám psa nebo kočku a hotel pro zvířata není to pravé pro vás, je tu ještě jedno řešení. Obyčejní lidé :) Takovým řešením jsem se pro Radku stala i já.
Ne vždy si můžete vzít psa s sebou na dovolenou a ne každý z nás má příbuzné nebo známé, kteří se nám o něho postarají. Jsou destinace, kam bych s sebou Kulajdu ani brát nechtěla, třeba kvůli nebezpečným parazitům nebo náročným podmínkám, jako jsou...
Zahrádky už ožily a všechen ten rybíz, jahody, ředkvičky a spousty dalších dobrot lákají nejen nás, ale i naše psy. Něco z naší sklizně jim prospívá a něco naopak vyloženě škodí. Připravila jsem pro vás stručný přehled toho, co by pes mohl v divočině...
Líbí se vám Kulajda na úvodní fotce tady na blogu? Mně moc. Hlavně proto, že si pokaždé, když ji vidím, vzpomenu na to divadýlko okolo.
