Canisterapie

Canisterapie je léčebná metoda, při níž dochází ke kontaktu psa a člověka a která má blahodárné účinky jak na lidskou mysl, tak i na tělo. Její uplatnění je velmi široké, pomáhá pacientům s nejrůznějšími problémy. Usnadňuje navazování vztahů s obtížně komunikujícími lidmi a zpříjemňuje práci s mentálně, tělesně, smyslově či emocionálně postiženými. Odborníci na tuto problematiku potvrzují, že dlouhodobý vztah se zvířaty doprovází pozitivní psychologické a fyziologické vztahy, které zlepšují celkové zdraví člověka a tím kvalitu jeho života. Canisterapie tedy představuje komplexní terapii ve smyslu fyzio-psycho-socioterapie.

Velmi důležitý je v tomto případě přímý kontakt se srstí, právě ten má totiž pozitivní účinky nejen psychické, ale i fyzické. Prokazatelně odbourává stres, tím pádem zmírňuje vznik a vývoj nemocí na něj vázaných. Snižuje krevní tlak, urychluje hojení, zlepšuje motoriku a hmat, motivuje k pohybu a v neposlední řadě posiluje imunitu. Přínos metody, co se duševní stránky týče, vám lépe vysvětlí odborníci. Proto jsem se zeptala Jany Pečenkové, která se léčbě canisterapií dlouhodobě aktivně věnuje:

„Pes snižuje úzkost, odvádí pozornost klienta k příjemnějším věcem, poskytuje pocit bezpečí, snižuje deprese a pocit osamělosti, přináší klid, uvolnění, odreagování, zvyšuje sebevědomí, ochotu riskovat a zahajovat kontakt s druhými lidmi, udržuje pacienty v aktivitě. Pohlazení zvířecího kožíšku zkrátka stabilizuje duševní rovnováhu a zvyšuje chuť do života.“

Vyjmenované účinky nemá kontakt s jakýmkoli psem. Výběr správného zvířete není úplně jednoduchý a v některých aspektech se požadavky na správného psího pomocníka u jednotlivých terapeutů liší.

„Já zastávám názor, že by se mělo jednat o společenské plemeno, ale to není všechno. Těžko si představím canisterapii například s bordeauxskou dogou, která je sice kouzelná a milá, ale na první dojem jde o hromotluka s podkusem a věčně visící slinou z tlamy. Roli hraje i to, jaký je pejsek na dotek. Pohlazení by mělo být příjemné, proto hrubá „drátěná“ srst není žádoucí. Většinou se terapie účastní dlouhosrstí psi, jsou roztomilejší a hebčí. Ovšem je nutné dbát na kvalitu jejich srsti a pravidelně vyčesávat. Ani výběr kvalitního chovatele a průkaz původu  není radno podceňovat. Papíry sice nejsou nezbytné, ale dají vám záruku, že rodiče psa splnili určitá povinná minima pro chovnost (například vyšetření DKK, testy povah atd.) a vy si můžete být jistější jeho dobrým zdravotním stavem a hlavně povahou,“ říká Jana.

„Při canisterapii se častěji setkáte s fenkami. Bývají klidnější, snadněji se vychovávají. I já jsem vždy pracovala převážně s fenami, ale přitom ten nejlepší z mých pomocníků je právě pes, bernský salašnický,“ dodává.

Před přítomností na samotných terapiích musí pes absolvovat zkoušky canisterapeutických týmů. Aby ale vyzařoval pohodu a mohl ji přenášet i na pacienty, měl by mít takovou minulost, která mu to neznemožní. Nemám teď na mysli jen výchovu, která kromě běžného výcviku a socializace štěněte zahrnuje i zvykání psa na nejrůznější vnější podněty, jako jsou jízda výtahem, chůze po plovoucí podlaze, kontakt s vozíkem či berlemi, pobyt v bytě, ale i jeho zážitky.

„Psi s předchozí negativní zkušeností s člověkem jsou pro canisterapii vyloženě nevhodní. Mohou být ve svých reakcích nepředvídatelní. Za normálních okolností mírumilovný retrívr může být po špatné zkušenosti nedůvěřivý k cizím lidem a nevyzpytatelný. Já osobně bych si pro canisterapii nikdy nevybrala psa z útulku, o kterém nevím, co všechno si prožil, a to i přesto, že mám ve svém okolí spoustu úžasných, hodných nalezenců,“ vysvětluje Jana.

Zeptala jsem se, co má Jana na své práci nejradši, a o její odpověď se s vámi na závěr zkrátka musím podělit:

„Jednou kdosi moudrý řekl – radost, kterou dáš, se ti tisíckrát vrátí. A to je nejen velmi moudré, ale také pravdivé. Tolik radosti, kterou dokážeme se svými pejsky předat, si snad ani zpátky nezasloužím. Canisterapii se věnuji už přes deset let, pořád mě to baví a pořád se učím a objevuji něco nového. Nové zážitky, nové úsměvy, nové nelehké osudy. Do života mi přicházejí úžasní lidé, ať už kolegyně, nebo pacienti. Například jeden chlapeček s Downovým syndromem, říkejme mu třeba Honzík. Chodí ke mně na canisterapii už asi dva roky. Za celou dobu jsem ho neviděla usmát se. Je spíše apatický, nemluví. Když se ho snažíme zapojit do činnosti, tak ji mechanicky udělá, ale žádné emoce nikdy neprojevil. A teď si představte situaci, kdy sedí na dece, dívá se na nás, jak s ostatními dětmi pracujeme.  Můj pes Harry (který většinou leží a spí, protože je to opravdu lenoch) se najednou z ničeho nic zvedne, sedne si vedle Honzíka a dívá se na něj. Honzík nic. Tak ho Harry začne trochu očichávat kolem krku, ucha, čumákem se dotkne tváře. To už se Honzík začne usmívat. Harry vše ještě jednou zopakuje a Honzík se najednou směje na plné kolo. Harry položí hlavu do jeho klína (jako by si řekl „a mám ho!“) a Honzík ho s úsměvem na tváři začne sám od sebe hladit. Těch pár minut jejich komunikace, do které nikdo z venku nezasahoval, bylo tak úžasných, že se to nedá popsat. Jen oni dva vědí, co si mezi sebou řekli, a my dospěláci se někdy nestačíme divit. Mám velké štěstí – v práci zažívám chvíle, kdy si říkám, že na světě je přece krásně. A občas mi proběhne hlavou, jak smutný by asi byl můj život bez psa.“