Psi a paměť. Jak to vlastně v praxi je?

Typickým příkladem tohoto asociativního typu paměti je podmíněný reflex. Laicky nejznámější ukázkou fungování podmíněných reflexů jsou slintající psi ruského vědce Ivana Petroviče Pavlova. Vždy když Pavlov psům podával jídlo, rozsvítil jim červené světlo nebo jim zvonil na zvonek. Psi si brzy do paměti uložili, že červené světlo či zvonek znamenají příchod jídla a po čase začali slinit už při pouhém rozsvícení světla nebo zvukovém signálu.

Moji psi třeba začnou slintat pokaždé, když zvednu ze země jejich misky na jídlo. A to i tehdy, když je jdu jenom opláchnout do dřezu a žádné krmení se nechystá. Nicméně psi si pamatují, že jakákoliv manipulace s jejich miskami obvykle znamená něco dobrého do žaludku a také tak reagují. Psí paměť totiž funguje následovně – aby se jim nějaký uložený vjem aktivoval, musí se zvíře setkat s určitým podnětem, který vzpomínku vyvolá. V případě procházky je to třeba už zmiňovaný cinkot klíčů a pach vodítka, v případě jídla je to manipulace s miskami nebo zvuk otevírání šuplíku, kde skladujete psí krmivo.

Psí paměť je stejně tak jako ta lidská založena na smyslových vjemech. Na rozdíl od nás lidí ale nejsou pro psy tak důležité vjemy zrakové. Mnohem lépe si psi věci pamatují díky sluchovým a pachovým počitkům. Například fenka mého kamaráda se vždycky začne radovat, když slyší zvuk jeho přijíždějícího auta. Specifický zvuk motoru pozná ještě dávno před tím, než je jeho auto vidět z okna a už se nadšeně tetelí u vchodových dveří. Hluk jeho přijíždějícího auta má totiž v paměti pevně spojen s radostným okamžikem příchodu svého pána domů.

Kromě zvuku si psi dokážou paměť zaktivizovat i díky extrémně vyvinutým pachovým vjemům. Podle pachu si prý pes pamatuje nejen lidi, které má rád, ale i ty, kteří mu někdy v minulosti ublížili, a to dokonce po dobu několika let.

Zatímco paměť, která se zakládá na klasickém podmiňování, u psů očividně funguje, v případě takzvané deklarativní paměti to je zřejmě jinak. Zjednodušeně řečeno je deklarativní paměť schopnost si vědomě vybavit události nebo faktické znalosti bez nutnosti nějaké asociace. Takovou pamětí zřejmě dle současných výzkumů psi nedisponují.

Z toho důvodu se nedoporučuje psi trestat za něco, co provedli v minulosti. Například přijdete domů a zjistíte, že se váš mazlík vyčůral na koberec. V tom případě je už ale chyba mu za tento přečin hubovat, protože si vaši zlost nespojí s tím, že se před hodinou vyčůral, kam neměl. Podle dostupných výsledků různých testů si totiž už pes nedokáže tuhle událost (čůrání na koberec) v paměti vybavit.

Čím ovšem vysvětlit, že někteří psi dokáži měsíce truchlit po smrti svého pána, i když jsou v úplně jiném prostředí a nemohou nikde cítit jeho pachovou stopu? To zatím s určitostí nikdo nevysvětlil. Některá zákoutí psí paměti jsou nám zatím zkrátka zatím záhadou a je možné, že budoucí zkoumání nám ještě přinesou leccos zajímavého.

Co si o paměti svého pejska myslíte vy? Je lepší než ta vaše :-)?