Jako zkušení pejskaři určitě znáte následující situaci. Začnete si oblékat bundu, vezmete si klíče a vodítko a váš pes už se vám radostně motá pod nohama nebo na vás vesele skáče. Oblékání, cinkot klíčů a pach vodítka jsou pro jeho mozek signály, které si spojuje s pozitivním zkušeností – tedy s procházkou. Psí paměť totiž funguje převážně tímto asociativním způsobem. Jak se ale asociace promítají v praxi?
Typickým příkladem tohoto asociativního typu paměti je podmíněný reflex. Laicky nejznámější ukázkou fungování podmíněných reflexů jsou slintající psi ruského vědce Ivana Petroviče Pavlova. Vždy když Pavlov psům podával jídlo, rozsvítil jim červené světlo nebo jim zvonil na zvonek. Psi si brzy do paměti uložili, že červené světlo či zvonek znamenají příchod jídla a po čase začali slinit už při pouhém rozsvícení světla nebo zvukovém signálu.
Moji psi třeba začnou slintat pokaždé, když zvednu ze země jejich misky na jídlo. A to i tehdy, když je jdu jenom opláchnout do dřezu a žádné krmení se nechystá. Nicméně psi si pamatují, že jakákoliv manipulace s jejich miskami obvykle znamená něco dobrého do žaludku a také tak reagují. Psí paměť totiž funguje následovně – aby se jim nějaký uložený vjem aktivoval, musí se zvíře setkat s určitým podnětem, který vzpomínku vyvolá. V případě procházky je to třeba už zmiňovaný cinkot klíčů a pach vodítka, v případě jídla je to manipulace s miskami nebo zvuk otevírání šuplíku, kde skladujete psí krmivo.
Psí paměť je stejně tak jako ta lidská založena na smyslových vjemech. Na rozdíl od nás lidí ale nejsou pro psy tak důležité vjemy zrakové. Mnohem lépe si psi věci pamatují díky sluchovým a pachovým počitkům. Například fenka mého kamaráda se vždycky začne radovat, když slyší zvuk jeho přijíždějícího auta. Specifický zvuk motoru pozná ještě dávno před tím, než je jeho auto vidět z okna a už se nadšeně tetelí u vchodových dveří. Hluk jeho přijíždějícího auta má totiž v paměti pevně spojen s radostným okamžikem příchodu svého pána domů.
Kromě zvuku si psi dokážou paměť zaktivizovat i díky extrémně vyvinutým pachovým vjemům. Podle pachu si prý pes pamatuje nejen lidi, které má rád, ale i ty, kteří mu někdy v minulosti ublížili, a to dokonce po dobu několika let.
Zatímco paměť, která se zakládá na klasickém podmiňování, u psů očividně funguje, v případě takzvané deklarativní paměti to je zřejmě jinak. Zjednodušeně řečeno je deklarativní paměť schopnost si vědomě vybavit události nebo faktické znalosti bez nutnosti nějaké asociace. Takovou pamětí zřejmě dle současných výzkumů psi nedisponují.
Z toho důvodu se nedoporučuje psi trestat za něco, co provedli v minulosti. Například přijdete domů a zjistíte, že se váš mazlík vyčůral na koberec. V tom případě je už ale chyba mu za tento přečin hubovat, protože si vaši zlost nespojí s tím, že se před hodinou vyčůral, kam neměl. Podle dostupných výsledků různých testů si totiž už pes nedokáže tuhle událost (čůrání na koberec) v paměti vybavit.
Čím ovšem vysvětlit, že někteří psi dokáži měsíce truchlit po smrti svého pána, i když jsou v úplně jiném prostředí a nemohou nikde cítit jeho pachovou stopu? To zatím s určitostí nikdo nevysvětlil. Některá zákoutí psí paměti jsou nám zatím zkrátka zatím záhadou a je možné, že budoucí zkoumání nám ještě přinesou leccos zajímavého.
Co si o paměti svého pejska myslíte vy? Je lepší než ta vaše :-)?
https://krmivo-brit.cz/cs/breed-catalog/pincove-kniraci-plemena-molossoidni-a-svycarsti-salasnicti-psi/tibetska-doga Čas od času narazíte na příběh opuštěného psa, co se přidá k člověku při jeho větším či menším dobrodružství. Meře její dobrodružství...
O kočkách se často říká, že jsou velmi empatické a dokáží vycítit, jak se lidé cítí nebo že je něco bolí. Je jasné, že soužití s nimi zlepšuje kvalitu našeho života i naše zdraví. Dokáží ale naši kočičí společníci lidskou bolest cítit a reagovat na ni?
Hoopers je poměrně nová psí sportovní disciplína. Možná, že jste o ní tedy ještě ani neslyšeli. Překážky jsou koncipovány s minimálními nároky na pohybový aparát psa i psovoda. Hodí se tak i pro starší čtyřnohé mazlíčky i psy pohybově ne zcela zdatné.
To, že je spousta pokojových květin pro kočky jedovatá, asi každý z nás ví. Napadlo vás ale někdy přemýšlet i o řezaných květinách, které si přinesete domů?
Je jasné, že o bílou srst je třeba se starat, aby nežloutla, nerezla nebo nehnědla. Napadlo vás ale někdy, že je možné zářivě bílý kožich podpořit i pomocí krmiva a doplňků stravy?
Evropská krátkosrstá kočka má obyčejný vzhled, a navíc ne tak ustálenou povahu jako jiná plemena. Proto není ve světě nijak extra oblíbená, až na Skandinávii, kde si popularitu drží.
Tenhle věčně živý a hravý společník je nejstarším psím plemenem ve střední Evropě. Mezi jeho předky se řadí i psi z doby kamenné. Je to mimořádně učenlivý pes a skvělý hlídač. Charakteristická je pro něj velmi bohatá srst odstávající od těla.
Pokud s vámi doma žije alespoň jeden kočičí společník, určitě jste se už někdy probudili s vrnícím tělem na svých nohou, břiše, zádech nebo dokonce hlavě. Jen málokterá kočka pohrdne teplem postele. Přemýšleli jste už ale někdy o tom, proč si kočky...
Aportování bylo považováno za chování výlučně psí, získané během 15 000 let domestikace. Vědci teď ale zjistili, že aportují i vlčí mláďata. Výsledky výzkumu naznačují, že tahle forma hry může být vrozená všem psím druhům.
Víte, jak vlastně psovi teplotu změřit, nebo jaká je vůbec jeho přirozená teplota? Připravte se raději dřív, než to budete potřebovat, ať vás pak situace nezaskočí.
Toto kočičí plemeno si jen tak s žádným jiným nespletete. Má nápadně tečkovanou tabby kresbu srsti a zvláštní pružnou a plynulou chůzi. Při pohledu na ni vás okamžitě napadne spojení s leopardem.
V Choceradech na Berounsku se na ploše jednoho a půl hektaru rozkládá Les psích duší. Tento unikátní projekt má posloužit přírodě i lidem, kterým odešel čtyřnohý člen rodiny.
