Vědci tvrdí, že "bláznivé kočičí dámy" neexistují

Vědci zkoumající emoční reakce lidí na “tísňové vokalizace” (kňučení a mňoukání) u psů a koček se zaměřili i na porovnávání výskytu úzkosti a deprese u majitelů domácích zvířat. Testováno bylo 561 lidí, z toho 111 mužů. 31 z nich vlastnilo pouze kočku, 184 psa, 49 lidem dělali doma společnost oba a zbytek byli lidé bez zvířat.

V Royal Society Open Science uvedli, že zjištění vzešlé z výzkumu je překvapilo. Jejich hypotéza totiž předpokládala, že majitelé koček budou vykazovat větší příznaky úzkosti či deprese než majitelé psů nebo lidé bez domácích mazlíčků. Nebylo tomu ale tak.

Účastníci, kteří příznaky deprese nebo úzkosti zažili, se kromě toho nijak výrazně nelišili ani v tom, jak negativně vnímali zvířecí zvuky. Celkově bylo ovšem kňučení psů hodnoceno jako smutnější než kočičí mňoukání. 

Co asi nebude překvapením, je zjištění, že majitelé domácích mazlíků daný tísňový zvuk hodnotili negativněji než lidé, kterým doma žádné z uvedených zvířat společnost nedělá. Kočičí smutné mňoukání pak nejnegativněji hodnotili právě majitelé koček. Není se moc čemu divit. Pokud doma zvířátko máte, naučíte se mu rozumět a poznáte, kdy se trápí, naučíte se jejich řeč.

Podle autorů jsou majitelé koček stereotypně vnímáni jako osamělí, emotivnější a depresivnější než majitelé psů. Jedna charitativní organizace pro domácí zvířata uvedla, že asi 50 % dotázaných Američanů věří různým stereotypům o majitelích koček, mezi nimi právě i idee “kočičí dámy”. Dovolím si tvrdit, že u nás tomu není jinak. 

Co si o tom myslíte vy? Taky si pod pojmem “kočičí dáma” představíte bláznivou paní obklopenou kočkami ze seriálu Simpsonovi? Napadá vás důvod, proč jsou majitelé koček vnímáni jako osamělejší a smutnější než majitelé psů? Mě napadá jedině to, že kočky jako takové jsou často vnímány jako mystická, občas i strašidelná zvířata.