Konfliktní chování psů je přirozené, musíte se je naučit zvládnout
Každý pes má tendenci tak trošku „machrovat“. Občas se snaží někoho zahnat, prohnat nebo vyhnat. Nezáleží na rase, má to v sobě každý – jde totiž o pozůstatky chování, které bylo kdysi nezbytné, aby přežil. Chránil své území a své postavení vlastně stejně jako člověk.
Každý pes má tendenci tak trošku „machrovat“. Občas se snaží někoho zahnat, prohnat nebo vyhnat. Nezáleží na rase, má to v sobě každý – jde totiž o pozůstatky chování, které bylo kdysi nezbytné, aby přežil. Chránil své území a své postavení vlastně stejně jako člověk. Měla jsem na toto téma tak zajímavý rozhovor s odborníkem Ing. Martinem Kvášem, že by byla škoda se s vámi nepodělit alespoň o několik jeho stěžejních myšlenek.
Cílem teritoriálního chování je nejen obrana území, životního prostoru, proti vnějšímu nepříteli, ale zejména střežení zdrojů potravy v něm, které jsou nutné pro přežití smečky. Jeho nejznámějším projevem je značkování při vycházkách, hrabání po vykonání potřeby nebo štěkání za plotem. U drtivé většiny psů dnes toto chování nemá praktický význam. Je ale jedním z důvodů, proč člověk psa domestikoval. V mnoha případech se můžeme setkat s jeho výhodami, které lidé využívají, pokud výchovu psa zvládnou. Mnoho chovatelů spoléhá na to, že pes ubrání jejich majetek. Důvodem, proč psi hlídají naše domy, zahrady nebo auta, je jejich snaha chránit území, které považují za své, respektive za území smečky. Když na „jejich“ zahradu pronikne kdokoliv cizí, mají nezvladatelnou potřebu začít to nějak řešit. Záleží na povaze a výchově psa, co nebo koho na vašem trávníku považuje za vetřelce a jakým způsobem se ho pokusí zahnat. Důležité je, že většina psů má velmi dobře zafixované hranice svého teritoria. Majitelé často vědí, že útok psa skončí třeba na prahu, u branky, u chodníku… Zkrátka u více či méně viditelné hranice. Existuje několik pozorování, která potvrzují, že ke člověku, kterého pes vyhnal ze svého prostoru, je za jeho hranicemi lhostejný. Stejně tak například pánovu tašku, kterou pes na svém území brání proti všem, nechá mimo své teritorium naprosto bez povšimnutí (nemá-li zvládnutý patřičný výcvik).
Neopodstatněné není ani žárlení psa, můžeme-li tak tento druh reakcí nazývat. V případě psů jde prostě o projev sociálního chování založeného na hájení společenského postavení. Není žádnou novinkou, že postavení psa ve smečce určuje jeho vztah k alfa jedinci. Pes se tudíž snaží tento vztah maximálně posílit. Snaží se být alfě co nejblíž, neustále vyhledává kontakt s ní a tím zlepšuje své postavení vůči ostatním členům smečky. Někteří autoři tvrdí, a zdá se to být pravdou, že si tím pes opět zajišťuje lepší přístup ke zdrojům: k jídlu, vodě, pohodlnějšímu místu na spaní... Označení „žárlení“ je asi nejvhodnější, protože v lidské společnosti označuje jednání s podobnými příčinami, ale není to úplně totéž. Pochopitelně – nelze plně směšovat zákonitosti lidského a psího světa. Hlavní rozdíl mezi lidským a psím žárlením je ten, že lidé jsou schopni žárlit i na základě svých představ. Tohle pejsci neumí, protože nemají druhou signální soustavu, čili nejsou schopni uvažovat v pojmech. Vždy reagují jen na konkrétní podněty. Takže když pán stráví noc někde jinde a přijde domů v kalhotách obalených dlouhými světlými chlupy, jeho buldočka rozhodně nenapadne, že ho někde zrazoval s kokršpanělem ;)
Ledviny plní jednu z nejdůležitějších funkcí v těle - čistí krev. Ty kočičí jsou navíc kvůli příjmu malého množství vody zatíženější více než u ostatních živočichů, proto se u nich ledvinové problémy v pokročilém věku objevují poměrně často.
Dnes se podíváme na infekční peritonitidu koček - FIP, naprosto výjimečné virové onemocnění, které má vždy fatální konec. S viry způsobujícími FIP se za život dostane do styku většina koček, i když propuknutí nemoci se dostaví jen u malé části z nich....
Alergie je nepřiměřená reakce imunitního systému na běžné podněty. Nelze ji vyléčit, můžeme ale tlumit její projevy. V posledních letech alergií u domácích zvířat a především u psů přibývá. V současnosti trpí alergií přibližně 10% domácích psů. Kde se...
O svých zkušenostech se psy a dalším zvířectvem se s vámi dělím už nějaký ten pátek a napadlo mě zabrousit taky trochu do historie, ale zajímavé! Ráda bych vám představila několik známých psích osobností, které svým způsobem obdivuji. Psi v našem...
Určitě se už každý z nás u svého chlupáče setkal s průjmem. Většinou o nic nejde, tělo jen reaguje na stravu, kterou nedokáže strávit nebo mu neudělala dobře. Je ale dobré vědět, kdy stav psa dokážeme vyřešit sami a kdy je lepší vyhledat pomoc...
Ačkoli psi prošli dlouhými léty domestikace, stále jim zůstávají základní instinkty, tak jako i nám lidem. Nejsou sice už tak silné jako u divokých psů, stále ale hrají v životě a chování psa velmi důležitou roli. Pokud tedy doma máme psího společníka,...
Na rozdíl od psů mají kočky silnou vazbu na místo, kde žijí. Proto je pro ně stěhování velmi stresující a tento stres může vyvolat řadu nemocí. Je dobré si vše dobře naplánovat, abyste situaci změny místa kočce co nejvíce ulehčili. A jak jsme na tom...
Pokud rádi chodíte na treky se svými chlupáči, je geocaching něco přesně pro vás. Zpestříte si tak výlety a třeba i objevíte místa, která byste jinak nenašli. Já a moje smečka si to nemůžeme vynachválit.
Pejskaře můžeme rozdělit na dvě skupiny. Na ty, kteří psa do postele pouští a na ty, u kterých to nepřipadá v úvahu. Pojďme se podívat na to, co vlastně takové sdílení postele se psem obnáší.
Pes domácí je nejstarší domestikované zvíře a člověka provází už minimálně 14 tisíc let. Za tu dobu prošel tento druh řadou změn a dlouhým vývojem. Všechny dnešní plemena psů jsou výsledkem lidské činnosti - šlechtění podle našich specifických potřeb....
Činčily svým vzhledem přímo lákají k mazlení. Vypadají trochu jako plyšová zvířátka a jejich oči připomínající korálky jim dodávají přátelský a dobrácký vzhled. Nenechte se ale zmást! Tihle hlodavci rozhodně nejsou žádní flegmatičtí mazlíčci, se...