Jak byly činčily téměř vyhubeny

Činčily jsou bezesporu krásná a roztomilá chlupatá zvířátka s velkýma ušima, dlouhým ocasem a s výraznýma očima. Víte, odkud se vlastně vzaly, co znamená jejich jméno, a že jsme je ještě před samotnou domestikací stihli téměř vyhubit?

Činčily původně pocházejí z jihoamerických And, kde ještě před necelými 200 lety byly jedněmi z nejhojnějších zvířat těchto velehor. Jejich teritorium se táhlo okolo západního pobřeží přes Peru, Bolívii, Argentinu a Čile. Zde, ve svém přirozeném prostředí, žijí v nadmořské výšce 1500 - 3000 m. n. m. ve velkých koloniích čítajících 15 -100 jedinců a obývají pukliny skal, nebo si hrabou nory. Jejich jméno (Chinchilla) je spojením slov Chin a Chile, v překladu kožešina z Čile.

Pro svou charakteristicky hustou a jemnou srst (to je dáno tím, že z jedné vlasové cibulky vyrůstá chomáček 40 až 50 chlupů) byly činčily ceněny už v dobách Inků. Pak se ale do Ameriky dostali Evropané a v 17. století začal export činčilí kůže do Evropy. Ročně se z Peru a Chile vyvezlo na 30 000 činčilích kožek. Tento lov je přivedl až na pokraj vyhubení. Následné pokusy o chov činčil v zajetí ztroskotaly na tom, že vysokohorská chladnomilná zvířata zvyklá na sucho nepřežila plavbu přes rovník, kde panovalo vlhko a horko. Začátkem 20. století byla dokonce činčila prohlášena za vyhynulou.

Americký inženýr Matthias F. Chapman ale věřil, že v odlehlých oblastech And ještě mohly nějaké činčily přežít a po dlouhých pěti letech se mu podařilo za pomoci místního indiána nalézt jednu z posledních přeživších kolonií. Chapman 12 činčil odchytil (z toho byly jen 3 samičky). Na převoz zvířat se vybavil chladicími boxy, takže krom jedné překročení rovníku přežily všechny, a v roce 1923 se na své farmě v Kalifornii dočkal prvních mláďat. Jejich krev dnes v sobě nesou prakticky všechny chované činčily, zatímco zbytky divokých se krátce poté dočkaly zasloužené ochrany - roku 1929 byl vydán první zákon na ochranu činčil a v Čile byla vybudována Národní rezervace činčil.

Dnes jsou činčily hojně chované po celém světě v soukromých velkochovech. Ve volné přírodě ale stále žije jen několik malých kolonií, a proto se lidé snaží je do jejich původních teritorií vracet. To se ovšem bohužel příliš nedaří.

Související články

Kočky bez domova - jak jim pomoct přečkat zimu?

Ne každá kočička má to štěstí, aby se měla jako moji kočičáci. Pelíšky u topení a denně plné mističky dobrého jídla. Pro divoce žijící kočky bez domova jsou zimní měsíce nejtěžším obdobím roku. Proč? Na vině jsou nejen nízké teploty, ale také ztížená...

Alternativní medicína pro kočky i psy

Věděli jste, že alternativní medicína pro domácí mazlíčky už je dnes zcela běžnou záležitostí? A prý si získává oblibu čím dál více zvířecích majitelů. Veterinární léčitelství má ale řadu podob a své uplatnění najde jak při prevenci, tak i při léčbě...

Se psem do zoo

Přemýšlíte, kam vyrazíte na výlet? A co třeba do ZOO? Já do zoologických zahrad zásadně chodím ráda v zimě, a to hlavně proto, že je tam menší nával lidí. A tak pomalu plánuji, že letos po letech zase vyrazím. Nikdy před tím jsem ale s sebou nebrala...

Psí zima

Taky jsou vaši psí chlupáči ze sněhu celí nadšení? Ten náš nejmladší radostí skáče jak na pérkách a ve vzduchu chytá do tlamy sněhové vločky. Celá naše smečka se pak společně rochní v napadaném sněhu na louce v parku. Takovou zimu - tu bílou - milují...

Jak kočky vnímají své majitele a lidi obecně?

Každý, kdo má doma zvířecího mazlíčka, asi občas uvažuje nad tím, co si jeho společník myslí o nás lidech. U psů se to podle mě dá celkem dobře odhadnout, ale u koček si nikdy nejsem tak úplně jistá. Berou mě moje kočky jako svoji velkou kočičí mámu,...

Kočičí lékárnička

Zatímco lékárnička pro lidi v mé domácnosti obsahuje tak maximálně náplasti, prášky na bolení hlavy a živočišné uhlí, psí lékárničku mám vybavenou skutečně prvotřídně. Znáte to – mazlíci především a sebe člověk nějak odbude . Aby našim kočkám nebylo...