Jak byly činčily téměř vyhubeny

Činčily jsou bezesporu krásná a roztomilá chlupatá zvířátka s velkýma ušima, dlouhým ocasem a s výraznýma očima. Víte, odkud se vlastně vzaly, co znamená jejich jméno, a že jsme je ještě před samotnou domestikací stihli téměř vyhubit?

Činčily původně pocházejí z jihoamerických And, kde ještě před necelými 200 lety byly jedněmi z nejhojnějších zvířat těchto velehor. Jejich teritorium se táhlo okolo západního pobřeží přes Peru, Bolívii, Argentinu a Čile. Zde, ve svém přirozeném prostředí, žijí v nadmořské výšce 1500 - 3000 m. n. m. ve velkých koloniích čítajících 15 -100 jedinců a obývají pukliny skal, nebo si hrabou nory. Jejich jméno (Chinchilla) je spojením slov Chin a Chile, v překladu kožešina z Čile.

Pro svou charakteristicky hustou a jemnou srst (to je dáno tím, že z jedné vlasové cibulky vyrůstá chomáček 40 až 50 chlupů) byly činčily ceněny už v dobách Inků. Pak se ale do Ameriky dostali Evropané a v 17. století začal export činčilí kůže do Evropy. Ročně se z Peru a Chile vyvezlo na 30 000 činčilích kožek. Tento lov je přivedl až na pokraj vyhubení. Následné pokusy o chov činčil v zajetí ztroskotaly na tom, že vysokohorská chladnomilná zvířata zvyklá na sucho nepřežila plavbu přes rovník, kde panovalo vlhko a horko. Začátkem 20. století byla dokonce činčila prohlášena za vyhynulou.

Americký inženýr Matthias F. Chapman ale věřil, že v odlehlých oblastech And ještě mohly nějaké činčily přežít a po dlouhých pěti letech se mu podařilo za pomoci místního indiána nalézt jednu z posledních přeživších kolonií. Chapman 12 činčil odchytil (z toho byly jen 3 samičky). Na převoz zvířat se vybavil chladicími boxy, takže krom jedné překročení rovníku přežily všechny, a v roce 1923 se na své farmě v Kalifornii dočkal prvních mláďat. Jejich krev dnes v sobě nesou prakticky všechny chované činčily, zatímco zbytky divokých se krátce poté dočkaly zasloužené ochrany - roku 1929 byl vydán první zákon na ochranu činčil a v Čile byla vybudována Národní rezervace činčil.

Dnes jsou činčily hojně chované po celém světě v soukromých velkochovech. Ve volné přírodě ale stále žije jen několik malých kolonií, a proto se lidé snaží je do jejich původních teritorií vracet. To se ovšem bohužel příliš nedaří.

Související články

Plavání se psem má svá pravidla

Pobyt u vody a plavání se psem je jednou z nejoblíbenějších letních aktivit. I tato zábava ale může pro vašeho čtyřnohého parťáka představovat potenciální nebezpečí a bohužel nezřídka končí kolapsem organismu. V článku se proto podíváme na to, jaké...

Trpí váš mazlíček nadváhou?

Obezita domácích mazlíčků je stále častějším problémem, který ovlivňuje zdraví a kvalitu života našich čtyřnohých přátel. Stejně jako u lidí, nadváha u psů a koček může vést k řadě zdravotních komplikací, jako jsou srdeční choroby, diabetes, problémy...

Užitečné rady při výchově koček

Přestože mají kočky svou hlavu, s výchovou byste to neměli vzdávat, jinak by se mohlo snadno stát, že se vaše kočka opravdu stane hlavou rodiny. Výchova kočky nemusí být nadlidský výkon. Stačí vědět, jak na ně! Přinášíme vám užitečné tipy, které vám...

Může být pes či kočka vegetarián?

V poslední době se poměrně často setkáváme s novým trendem – vegetariánskou stravou pro naše domácí mazlíčky. Přirozeně jsou psi i kočky masožravci, přesto se na trhu často objevují různé vegetariánské alternativy jejich stravy. Zeptali jsme se proto...

Co dělat, aby váš pes nehltal?

Stává se vám, že sotva položíte svému psovi misku s večeří na zem, všechny granulky zmizí a pes před každým jídlem působí, jako by celý týden nedostal najíst? Přestože hltání potravy je typické pro velké množství našich čtyřnohých parťáků, je u nich...