Jak jsem byla na odchytu koček

Poprvé jsem na odchytové akci byla, když do depozita zavolala starší paní s prosbou, abychom přijeli odchytit kočky do areálu jedné nemocnice v Praze. Pohybuje se jich tam velké množství a paní je chodí krmit (zaměstnanci nemocnice to mají zakázáno), jenže už má špatné nohy a bojí se, že bez její podpory by nevydržely.

Sbalili jsme tedy sklopec, menší podlouhlou klec, která má systém sklapnutí dvířek po nášlapu na plošinku, podběrák, přepravky, kapsičky a vydaly se do areálu nemocnice. Paní nám ukázala, kdy a kde (samozřejmě že v čas krmení) se kočky pohybují a šly jsme na věc. Odchyt koček do sklopce chce pevné nervy a velkou dávku trpělivosti. Jediné, co totiž můžete dělat, je nastražit sklopec na místo, do sklopce dát co nejvoňavější kapsičku, vzdálit se a čekat a čekat a čekat.

Takhle čekáte třeba hodinu, než se nějaká kočka vůbec ke sklopci přiblíží. Krouží nedůvěřivě kolem, čmuchá a prověřuje. Ty opatrnější se do sklopce neodváží a jídlo oželí, ty neznalé a nezkušené  nakonec do sklopce vlezou a dvířka za sebou zaklapnou. A teď teprv nastává ta sranda - dostat kočku ze sklopce do přepravky. Taková venkovní kočka chycená v pasti totiž vyvádí jako ďábel, kouše a škrábe co jí síly stačí, jen aby utekla. Nebo se drží na konci sklopce a ne a ne se pohnout.

Problém je, že jakmile ostatní kočky vidí lapení jiné, už se ke sklopci nepřiblíží. A nejen ten den, ale už nikdy a naučí to i svá koťata. Takhle jsme při číhání viděly tři ani ne půlroční koťátka, která se pořád kolem sklopce ochomýtala a nasávala neodolatelnou vůni kapsičky. Hned za sebou ale měla mámu, která je kontrolovala a odháněla je z přílišné blízkosti té pekelné klece.

Viděli jsme i rezatého staršího kocoura se špatně srostlou zlomeninu nohy, který se naučil, kam nešlapat, aby se dostal k dobrotě a dvířka se za ním nesklapla. Ostatní kočky zas kousky masa ze sklopce vytahovaly packou skrz drátěný bok.

Je tedy čím dál těžší kočky do sklopce odchytit. Jsou učenlivé a své zkušenosti přenáší z generace na generaci. Navíc jak jde o několikátou generaci žijící venku, kočky jsou plaché a většinu z nich už se nepodaří si na člověka zvyknout.

I když se nám povedlo několik odrostlejších koťat chytit, po vypuštění v depozitu když jim skončila karanténa okamžitě zmizela v těch nejnedostupnějších koutech a člověk o nich týdny nevěděl. Až třeba po měsíci jste je koutkem oka zaregistrovali, jak se mihla mezi úkryty. A za další měsíc už se ostražitě pohybovala prostorem, ale běda, jak jste se k nim chtěli přiblížit. A teď si představte, že je potřebujete chytit a prohlédnout, jestli nemají blechy nebo klíšťata, svrab v uších a podobně, odvézt je na kontrolu a očkování. To vás kolikrát nezachrání ani svářečské rukavice.

Takové kočky jsou pak těžko umístitelné, kdo by měl taky zájem o kočku, která se k němu ani nepřiblíží a přijde se jen najíst. Naštěstí i takových se pár najde, co mají domeček nebo statek a nabídnou kočce domov bez nějakých očekávání. A naštěstí ne všechny kočky jsou takto divoké. Spousta jich je na lidi zvyklá a vyhledává jejich společnost nebo nežijí venku tak dlouho, aby si na člověka odvykly.

Toho je důkazem i další příklad. Jednou, den před Vánoci, mi jedna mladá kočka vběhla sama do náruče. Bylo to na depu přepravce, a tak dostala jméno Zásilka :). No a ještě že tak. Řidiči říkali, že se jim často schovávala do auta, taky aby ne, v zimě se takový nahřátý motor hodí. Jenže by stačilo aby jednou před nastartováním nestihla utéct a mohlo se stát neštěstí.

Odchyt koček je tedy často nervy drásající a frustrující práce, má ale svůj důvod. A ten pocit zadostiučinění, když vidíte kočku odjíždět do nového domova a víte, že se jí tam dobře daří, za to prostě stojí!