Můj život s kočkou, aneb Proč jsou kočky takové, jaké jsou

Některé kočky jsou samozřejmě jako cukrátko, miloučké, mazlivé a hodňoučké. Já doma mám ale perfektní příklad toho chování, co genetiky zajímalo. Moje Kočka (tak se jmenuje - oslovujeme voláme “micí”, jméno, které jsem jí dala se totiž rozhodla ignorovat) se chová, jako by měla prostě všechno na háku, a tváří se, jako by měla všechno u … ocasu. Každý den spolu měříme sílu vůle a bojujeme o morální a sociální nadvládu domácnosti. Když něco chce, jde si tvrdě za svým, ať už nepřestávajícím mňoukáním, dotěrností, neodbytností, propalujícím pohledem, nebo drápy.

Představte si třeba, že chcete zalít kytky na parapetu. Přes kočku, podle které jsou ale kytky její a tudíž musí být jakákoli manipulace s nimi pod jejím dohledem, se k nim prostě nedostanete. Tak kočku vezmete a položíte ji na gauč. Jenže když se otočíte, je zpátky na parapetu. Tento cvik můžete opakovat třeba hodinu, ale už vám není pomoci, jste vtaženi do hry “kdo víc vydrží”, jinak přezdívané “komu dřív rupnou nervy”. A ne, postříkat ji rozprašovačem nepomůže. Ani ji zavřít vedle v místnosti. To bych totiž musela zamknout kočičí dvířka, a to by s nimi lomcovala tak dlouho, až by je vyrvala z pantů. Asi by fungovalo ji zavřít do pytle. Jenže to bych ji do toho pytle taky musela nějak dostat. A nechci si představit tu pomstu, co by následovala. Pravděpodobně bych strachy ani neusnula. To ty kytky radši nechám umřít.

Nebo si představte, že se koukáte na televizi, a kočka chce pustit do předsíně, kam normálně nemá přístup. A tak se posadí před dveře a začne mňoukat. Pěkně nahlas a ve stejném rytmu, jako ty nejotravnější hodiny na světě. A když už ztrácí hlas a začne jí docházet, že tohle nevyhraje, alespoň se vám zakousne do nohy a uteče, nebo vám vleze na klín a bude vás tak dlouho otravovat a lézt do obrazu, dokud ji nezačnete hladit. Pak se spokojeně uvelebí s pocitem, že se sice do předsíně nedostala, ale nakonec stejně vyhrála ona.

Občas mi přijde, že něco chce, i když to vlastně nechce. Jen proto, abych si třeba nezačala myslet, že pánem domácnosti jsem tu já. Ale abyste si nemysleli, Kočka není žádná bestie. Ráda se mazlí, je i milá, když je mi špatně, přijde za mnou a přede. Umí být hodná a občas mi vyjde i vstříc. Musí mít prostě jen pocit, že není jako ten pitomeček pes, který vždycky poslechne a nikdy není po jeho. Chce být se mnou prostě rovnocenná a když má pocit, že o svou pozici přichází, vykoná potřebná opatření, aby všem připomněla, jak to tady chodí. A mně to nevadí, je to část jejího charakteru, který miluji. Kočka má i na kočku opravdu silnou osobnost a máme mezi sebou velmi intenzivní a upřímné pouto.

Proč jsou kočky takové, jaké jsou

A teď konečně k tomu, co vás asi zajímá - proč jsou kočky takové, jaké jsou. Biologové z univerzity v St. Louis studovali a kompletně popsali genom kočky domácí a myslí si, že přišli na odpověď. Zjistili, že genom kočky domácí se v podstatě neliší od toho kočky divoké. Domestikace u nich tedy proběhla v mnohem menší míře než například u psa. To znamená, že se kočka stále chová jako divoké zvíře, které akorát žije vedle člověka (ne s ním).

Toho, jak málo se kočky změnily, si můžete všimnout třeba na jejich schopnosti lovu. I když ji většina z nich už dávno vůbec nepotřebuje, geneticky je stále stejně silná jako u divokých koček. Když Kočka ještě před přestěhováním chodila ven, ráda mi nosila živé sýkorky, které doma triumfálně vypouštěla. Pro váš klid - všechny sýkorky byly mnou opět vypuštěny ven, v pořádku a bez fyzické újmy, jen s notnou dávkou nadávek linoucích se jim ze zobáčku. Šlo čistě o sportovní lov, hlady určitě netrpěla, protože chodila vyžírat misky ještě sousedovic kocourovi.

Samozřejmě, že u každého plemene i u každé jednotlivé kočky se to projevuje různou silou. Obecně ale platí, že kočky jsou vůči snahám o domestikaci pozoruhodně odolné.

Zajímavé je, v čem se naopak genom kočky domácí od divoké liší - v oblasti spojené s adaptací na strach a paměť. Znamená to, že díky těmto změnám se domácí kočky méně často bojí. Lepší paměť je vázaná především na odměny a tresty. Dnešní domácí kočky si tedy rychleji vytvoří vazbu mezi odměnou či trestem a situací, která k nim vede. Jde vlastně o větší citlivost k lidskému chování.

Zajímavé je také to, že všechny tyto genetické změny, které zatím u koček proběhly, jsou totožné s těmi na začátku domestikace psů. Je tedy možné, že v průběhu století nebo tisíciletí se kočičí chování bude ještě měnit a přibližovat tomu psímu. Kdyby vás zajímala celá studie, najdete ji zde.

A co vy, máte doma taky suveréna, nebo jednu z těch hodných přizpůsobivých koček?