Nástrahy života ve městě - jak přejít bezpečně silnici?

Život se psem ve městě má mnoho nástrah. Jednou z nich je bezpochyby pohyb přes silnici a v její blízkosti. Nemusí se však jednat jen o frekventovanou silnici ve větším městě. I na venkovské cestě vás a vašeho psa může překvapit nečekaný automobilový závodník. V takových situacích není nad to mít psa, který ví, jak se u silnice chovat.

Někteří psi jsou od povahy tuláci a sem tam si odběhnou až na kraj parku, kde je jejich páníčci venčí. Může to být ale i chvilka nepozornosti, kdy se člověk zapovídá s dalším pejskařem na chodníku. Pokud pes v jakémkoli věku není naučený, že nesmí sám vstoupit do silnice, může to vést k průšvihu.

Na druhé straně přes silnici se totiž může venčit psí kamarád nebo tam jen můžou posedávat holubi, které psi často rádi honí. Někdy v tom ani nemusí být žádné lákadlo. Psi mohou do silnice vběhnout ve hře, kdy z ničeho nic udělají při běhu o něco větší oblouk než obvykle. A podobných situací je spousta. Psa je tak důležité už od štěňátka učit nejen jak přecházet, ale aby se také vždy sám zastavit a počkal na další povely pána.

A jak na to? Nejdřív je potřeba si vybrat pro nácvik přecházení místo, kde není příliš velký provoz. Do začátku je fajn, když jdete se psem ve dvou, kdy ten druhý hlídá, jestli je silnice volná, zatímco vy se soustředíte na pejska. Na přecházení silnice byste se neměli vrhat hned na první procházce, kdy je štěně poprvé venku na vodítku. Když vodítko psíkovi nečiní žádné problémy, můžete vyrazit trénovat. Také je dobré, když už zná povely “sedni” a případně i k “noze”.

S našimi chlupáči jsme přecházení nacvičovali takto:

Těsně před přechodem jsem si psa přitáhla na vodítku na krátko vedle nohy.
Před přechodem jsme se zastavili a s mírným škubnutím za obojek jsem dala povel “sedni”.
Když si škvrně sedlo, odměnila jsem ho. A po rozhlédnutí jsme se na povel rozešli do silnice, stále se zkráceným vodítkem, aby šel pes u nohy.
Povel pro přecházení může být jakýkoli. Častý je povel “k noze”, ale slyšela jsem i “chodník jdeme” nebo jen “jdeme” nebo také “přecházíme”.
Důležité je, aby se chlupáč rozešel až na tento povel, nikdy ne dříve. A také to, že zastávka je až na druhém chodníku či kraji silnice.
Tam jsem si psa opět na povel “sedni” posadila a následně odměnila. U větších chlupáčů, kteří už to umí, to už nedělám. Šlo o to je naučit, že je důležité přecházení dokončit, něčím to celé ohraničit.
Stejné je to s povelem “sedni” na začátku silnice. Když chlupáči pochopili, že si mají před silnicí sednout, nahradila jsem ho povelem “stůj”.
Když jsou nyní chlupáči na volno, ale chtěli by vběhnout do cesty, byť i nefrekventované, zavolám na ně “stůj” a oni do ní dále nejdou, v ideálním případě se posadí a vyčkávají.

Určitě doporučuje ke zhlédnutí video ze série Brit Training Tips, které jednotlivé kroky také pěkně shrnuje.

V neposlední řadě je pro větší bezpečnost chlupáče při pohybu u silnice dobré pořídit nějaký reflexní prvek. Dnes už je možné vybírat z celé řady možností. Od reflexních vestiček, které se můžou hodit i na cesty autem, po reflexní, např. nylonové, obojky či reflexní proužky na psích postrojích. I psí botičky jsou dnes k dostání v provedení se svítivými proužky.

Bezpečnostní (reflexní a jiné výrazné) prvky ocení nejen páníčci např. při večerním venčení nebo na cestách, ale také řidiči. V místě, kde bydlím, máme přechod, který ve večerních hodinách téměř není možné přejít. Chodec, ať už dvounohý sám nebo s čtyřnohým parťákem, není vůbec vidět. Když máme jak já, tak i chlupáč reflexní pásky, řidiči nás většinou zbystří a zastaví.

A jak to máte vy? Používáte reflexní prvky pro vaše pejsky, např. při večerním venčení nebo při cestování?