Jak naučit psa být doma sám

Jak naučit psa být sám? Z mé vlastní zkušenosti musím varovat před tím, aby při výchově štěněte nezvítězil cit nad rozumem. Jakmile se pes stane “závislákem”, čeká vás náročná cesta převýchovy. Jak ale prakticky na správnou výchovu?

Štěňátko je malinké, že by se vešlo na lopatku od smetáčku, a já ho mám nechat samotné doma? Ty dvě očička se do mě zapichují jako jehličky. Nejde to, rve mi to srdce a já si zařizuji, jestli bych ještě nějakou dobu nemohla pracovat z domova. Podvědomě vím, že odkládání tomu vůbec nepomůže. Jenže jen odskočit si do krámu naproti přes ulici přestavovalo pro malého chlupáče ponechaného chvíli samotného doma problém. Ten nářek, když jsem odemykala, byl šílený. A co teprve to, co mě doma čekalo. To by člověk neřekl, co vše pes za 5 minut stihne :-).

Mojí nadějí bylo, že pejsek byl opravdu malinký, a že když začnu s tréninkem zvykání si na samotu ihned bez dalšího odkládání, dopadne to dobře. Odborná slova, která tento problém nazývají “separační úzkostí”, potvrdila mé rozhodnutí. Doporučení znělo postupovat pomalými krůčky směrem k určité psí nezávislosti. Napadlo mne, jestli by pomohlo, když bych se třeba vyplížila ven, když pes spí. Jenže to nakonec nebylo ani proveditelné. Vedle psa můžu luxovat a ani to s ním nehne, ale když vezmu za kliku, okamžitě je vzhůru. Musela jsem se kvůli tomu vyvarovat odchodům na celý den do práce.

Nenechala jsem se obměkčit a začala jsem trénovat jako každý jiný cvik. Je potřeba se obrnit trpělivostí a věnovat tomu opravdu čas. Začala jsem umístěním pelíšku do jiné místnosti, než ve které přes den pobývám, a nácvikem povelu “místo”. Během dne jsem brala do rukou klíče a hrála si s nimi, aby si pes na jejich zachrastění navykl a nepojil si to s odchodem. I když mi to přišlo ze začátku kruté, mazlení připadalo už jen na ráno. Přes den jsem se snažila věnovat svým záležitostem (možná jsem totiž před tím udělala chybu v přílišné pozornosti věnované psovi) krom času vyhrazeného na hru či trénink. Začala jsem se zavírat do koupelny pokaždé, když jsem tam šla. Odcházela jsem věšet prádlo na pavlač a vždy za sebou zavřela dveře.

Po chvilce byl vidět určitý pokrok, ale nechtěla jsem se předčasně radovat. Psa jsem dále trénovala na povel “místo”. Pokračovala jsem tím, že jsem přivírala dveře. Poté jsem je již začala na krátkou dobu zavírat. Když pes škrábal nebo štěkal, zakousla jsem se do rtu, ale chvilku počkala, až pak jsem se vrátila. Netrestala jsem, ale také příliš nechválila. Začala jsem zase odbíhat do krámu. Při odchodu teď používáme větu “Hlídej. Jdu do práce a brzo se vrátím.” Ale víc se s chlupáčem neloučím, ani ho pak nevítám, tak jak bych si nejraději v srdci přála. Když ho slyším vít, nevracím se. Musela jsem se ale vrátit jednou, když vyskočil na okno a shodil kytky. Na příště jsem kytky přesunula.

Prý pomůže, když necháte psovi zapnuté rádio. Dostala jsem radu, ať spíš zkusím namluvit cédéčko. Nyní ho testujeme, jen se bojím, aby si na to pes nenavykl a co když nedej bože vypadnou pojistky? K tomu všemu jsem přidala dlouhé procházky s aporty, aby se pejsek unavil. Když nakrmený ulehne, zkontroluji, že má v místnosti nějaké oblíbené hračky pro všechny případy a v misce vodu, a vyrážím do krámu nebo s odpadky. Už se to zlepšilo, ale na pár hodin do práce si ještě netroufám. U mladších psů se stejně nedoporučuje odcházet na delší dobu, než jsou 4 hodiny.

Pomalu prodlužuji intervaly, kdy je pes už nejen v místnosti, ale i v bytě sám. Zatím ještě nevydrží na pelechu, ale věrně čeká pod oknem a vyhlíží. A navíc už vyje a štěká jen v polovině případů. Tak nám držte palce, ať to zmákneme a nebude potřeba odborníků či Bachových kapek :-).

A co vy? Jaké jsou vaše zkušenosti s ponecháním chlupáčů samotných doma? Máte nějaké tipy a triky?