Jak jsem vybírala psí postroj

Věřím, že dobře znáte situaci, kdy vám vaši známí nebo jiní pejskaři něco doporučí. Tak to bylo v mém případě s “psími kšírami”, jak se jinak postroje, především pro menší psy, označují. Vás to zaujme a tak začnete hledat více informací. Někdy těch informací může být až moc. Když jsem se ponořila do nabídky postrojů, zjistila jsem, kolik různých typů se vlastně nabízí.

Zprvu jsem jen rychle prohlédla, jaké varianty mám pro svého chlupáče vlastně na výběr. Zjistila jsem, že nejčastěji se dělí podle toho, k čemu je člověk pro svého psa chce využít, tedy jejich funkčnosti. Našla jsem, že můžu zvolit postroj:

• klasický nebo také někdy označovaný jako “krátký” s popruhy kolem krku a hrudníku. Ten je vhodný spíše pro menší a střední plemena psů a především ke “klasickému” venčení. Jedná se o takzvanou “pěší” nebo “no-pull” variantu;
• norský má naopak popruhy umístěny v půlkruzích, a to na hrudi psa jeden širší popruh a na zádech druhý o něco menší šíře (stejně jako u klasického typu kolem hrudníku), a ten už je možné ho využít k tahu psa;
• univerzální, a to především pro jeho variabilní nastavitelnost (okolo krku a hrudi), u kterého výrobci tvrdí, že postrojem doslova “roste” se psem;
• varianty “tour” nebo mezi znalejšími známý také jako takzvaný “X-back” - ten se liší tím, že na zádech popruhy tvoří kříž, který napomáhá k ještě lepšímu tahu psa celým jeho tělem a bývá tak využíván i při mushingu;
• “dlouhý”, který už je spíše určen profíkům, bývá bez spon a dalších překážek a obléká se přes hlavu a dle preferencí je buď v provedení “X-back” nebo s volnými zády.

Původně jsem sháněla jen postroj “obyčejný”, tedy pro běžné každodenní používání na vycházkách. Zjistila jsem, že této mé škatulce odpovídá kategorie “klasický”. Jenže při hlubší sondě o jednotlivých typech mne nakonec nejvíce zaujal takzvaný “norský” postroj. Ten totiž budeme moct využívat i pro sportovní vyžití a ještě o něco více ulevuje od tlaku na krku a psovi se tak lépe dýchá.

To pro mě bylo asi rozhodující. Náš pes sice umí chodit na vodítku i “spořádaně”, ale musí být neustále pod povely. Jinak velmi rád tahá, prostě to má v sobě. Jenže na klasickém obojku je tak napůl přiškrcený. To byl další důvod, proč jsem se začala ohlížet na radu známých po dalších variantách “vodidel”. Mimo to prý postroj uleví i páteři psa - to mi potvrdila i naše veterinářka, které jsem se hned nelenila zeptat.

Nespornou výhodou je i to, že se pes v postroji více uvolní. To, že se na vodítku škrtí, ho akorát stresuje a paradoxně pak tahá o to víc. Vedle toho se i rozloží síla psa rovnoměrněji. Navíc jsem zjistila, že tělo psa má dvě těžiště. Když je pes připnutý jen za obojek, nevyužívá se tak celá jeho síla, naopak ho to ještě omezuje v pohybu. Každý typ postroje tohle řeší po svém, záleží na výrobci a jeho zkušenostech.

A na závěr se podělím ještě o jeden tip a to především pro psy starší či obecně méně pohyblivé. Objevila jsem, že se prodávají i takzvané “mobility” postroje. Ty na sobě mají rukojeť a pán tak psovi může pomoct např. do auta tím, že ho za madlo vyzdvihne. Do auta se ale hodí i ostatní zmíněné typy psích kšír. Když totiž pes sedí na zadní sedačce v autě, musíte ho připoutat. Potřebovat k tomu budete i speciální psí pás. Více o tom najdete v článku s názvem “Autem na výlet i veterinu”.

My už bez postroje nevyjdeme ani na krok. Co vy? Jaký typ se vám nejvíce osvědčil?