Se psy jsem vyrůstala, jsem jimi obklopena i nyní v dospělém věku a k lásce ke všem zvířatům budu vychovávat i své děti. Za tu dlouhou dobu jsem poznala, že ne každý sdílí mé chovatelské nadšení a někteří lidé se psů dokonce velmi bojí. Jak můžete poznat, že trpíte strachem ze psů, tak zvanou kynofobií, a jak s ní lze bojovat?
Se psy jsem vyrůstala, jsem jimi obklopena i nyní v dospělém věku a k lásce ke všem zvířatům budu vychovávat i své děti. Za tu dlouhou dobu jsem poznala, že ne každý sdílí mé chovatelské nadšení a někteří lidé se psů dokonce velmi bojí. Jak můžete poznat, že trpíte strachem ze psů, tak zvanou kynofobií, a jak s ní lze bojovat?
Začněme tím, co vlastně kynofobie znamená. Název je složeninou řeckého slova kyón (pes) a phobia (chorobný strach). Velmi zjednodušeně se jedná o panickou až iracionální hrůzu ze psů. Je to stav, který si dotyčný sice uvědomuje, ale není s ním schopen, v momentu konfrontace se zvířetem, nic dělat. Pokud psi nepatří mezi vaše nejoblíbenější společníky, ale zvládnete s nimi být v jedné místnosti, tak se pravděpodobně o kynofobii nejedná. Ta se projevuje až úzkostlivými pocity, a to například i když psa slyšíte jen štěkat v dáli. Nemusí záležet ani na velikosti - bát se můžete stejně tak velkého, jako malého psa.
Znám mnoho lidí, kteří měli zejména v dětství nepříjemný zážitek se psem, který se podepsal na jejich celoživotním vztahu k nim. Přitom se třeba nejednalo ani o agresivního jedince. Dítě má zcela jinou perspektivu toho, jak vnímá okolní svět a my dospělí máme někdy tendence na to zapomínat. Pokud dítě nevyrůstá v rodině se psem, tak ho první setkání s tímto tvorem může pěkně polekat. No představte si, že hledíte do očí neznámému tvorovi, který je o hlavu větší než vy. K vyvolání pláče kolikrát stačí zcela přátelské psí olíznutí.
A co teprve šlápneme-li psovi omylem na ocas a on se po nás ožene? Moji kamarádku v dětství kousl věrný hlídač její tety. Nebojácný jezevčík Aryk, který v tu chvíli, kdy ho chtěla pochovat v náručí bohužel nedokázal rozlišit, že se nejedná o vetřelce, ale o návštěvu jeho paničky. Strachu ze psů se nezbavila dodnes, ačkoli ji to moc mrzí. Líbí se jí, jak ji vyprávím, co vše jsme společně s mým chlupáčem zažili. Když ji ale nabídnu, že je seznámím osobně, začne panikařit a říkat, že to chce čas.
Jednou jsem viděla dokument z pražské zoo, kde právě spouštěly projekt určený lidem trpící arachnofobií - strachem z pavouků. Zájemci mohli přijít a pod dohledem ošetřovatelů překonat svůj strach tím, že si nechali dát velkého chlupatého pavouka do dlaně. Většina návštěvníků, která to zkusila, poté do kamery říkala, že se po chvilce neskutečného strachu, uklidnila. A že si myslí, že jim to opravdu pomohlo strach překonat. Ne všichni se ovšem řadíme mezi takovéto odvážlivce. To, co je ale na tomto projektu zajímavé, je práce se strachem.
Je to totiž jako začarovaný kruh. Kdysi jsem mívala sousedku, která trpěla kynofobií. Kdykoli jsem ji potkala se svým pejskem na chodbě, ten na ni začal štěkat jak šílený. Ze začátku jsem se divila, proč se jinak zcela mírumilovné zvíře najednou chová jak běs. Nebylo to tím, že by ji chtěl ještě více trápit, jen vycítil její strach - tedy hormony, které pejskům nevoní a způsobují pocit strachu v nich samotných. Jakmile jsem celou situaci pochopila, zašla jsem za ní a vše jí vysvětlila a snažila se s ní najít řešení. Sousedka souhlasila, že se nechá psem očuchat. Před tím jsem jí dala pamlsek, který psovi dala a odvážila se ho i pohladit. Vše probíhalo pod mým dohledem a ačkoli bylo cítit napětí, jakmile měli možnost se vzájemně seznámit, nastala všeobecná úleva. Sousedka se přestala bát, že ji můj pes “sní” a on v ní přestal cítit ohrožení. Kamarádi se z nich sice nestali, ale nehrozili jsme se vzájemných setkání.
Řešili jste už také někdy podobnou situaci? A trpí někdo z vašeho okolí kynofobií? Podělte se s námi o vaše zkušenosti, jak podobné situace řešit.
Prvního psa, Dixiho, jsem si pořídila s bývalým přítelem ještě na střední škole. Bylo to jedno z těch horších rozhodnutí v mém životě. Ani jeden z nás toho o psech moc nevěděl a o Dixiho jsme se starali dost podobně, jako o sebe – roztržitě a...
Lovecký výcvik může být tou správnou cestou pro vašeho psa, aniž byste byli myslivec nebo měli zalíbení ve zbraních. Můžete být dokonce i zapřisáhlý vegetarián. Pokud bydlíte v přírodě a bojíte se, že by váš pes mohl prohánět zvěř jako divý, díky...
Někteří lidé považují soužití psa a hlodavce za nesmysl. Já se jim ani nedivím, vždyť jsme vyšlechtili plemena přímo za účelem lovu hlodavců. Z toho plyne obava, že pes bude chtít každé drobné domácí zvířátko ulovit. To ale vůbec nemusí být pravda –...
Tančení se psem není pro každého. Nejde ale jen o velikost nebo rasu pejska, záleží hlavně na tom, jak jste pilní vy sami. Potvrdila by vám to i Vanda Gregorová, která své psy dovedla k mnohým oceněním za dogdancing. Její čivava Roxy a australský ovčák...
Psi si podzim vychutnávají, ať už se válí v listí nebo v blátě. Jejich majitelé si ho užívají o poznání méně – po příchodu z procházky je dost často místo pohodičky s nohama nahoře čeká koupání, sušení a v některých případech i trocha zápasení. Pokud...
„Bude z něj ohromný pes, tak musí hodně jíst a hodně běhat.“ To si řekne nejeden čerstvý majitel velkého plemene. Opak je ale pravdou.
Nedávno jsem se setkala s člověkem, který pronesl, že kočku by doma mít nechtěl, protože se na rozdíl od psa nedá vychovat. S tímhle názorem rozhodně nemůžu souhlasit.
Není ani tak hrozné, když vám pes zmokne, jako když zůstane mokrý. Na možná rizika jsem se zeptala MVDr. Jana Šímy.
Domestikace psa je téměř nevyčerpatelné téma. Nikdy se nedozvíme, jak přesně tenkrát probíhala, přece jenom už je to nějakých deset tisíc let. Stále se ale dozvídáme něco nového a kousek po kousku odhalujeme její tajemství ve snaze dozvědět se co...
I malí psi se dají vycvičit. Nepodceňujte je, důvěřujte jim, nebuďte úzkostliví, zkrátka jim dopřejte plnohodnotný společenský život.
Ježci a podzim už k sobě neodmyslitelně patří. Spousta z vás si při pohledu na ně pomyslí: Chudáci, možná nestihnou zazimovat, co když potřebují teplo a jídlo? Také jsem tak přemýšlela – až do loňského podzimu. Dnes mi při pohledu na ježka prolétne...
Naposledy tímto zdravím všechny ty, kteří drželi pěsti českému týmu – moc všem děkujeme!
