Smíšená domácnost aneb Jak se žije s kočkou a psem pohromadě

Všechno začalo, když k nám domů přišla první kočka. Ta Kočka, o které jsem vám psala. Svéhlavá, dominantní bytost, co bere kočičí čest smrtelně vážně. A pak přišla Roxy. Dvouměsíční ztřeštěné štěně z množírny. Až časem se ukázalo, že je to pěkně dominantní potvůrka s vrozenou bázlivostí a loveckým pudem. No, nejlepší kamarádky z nich nebyly. Roxy Kočku honila, ta ji na oplátku provokovala, ale dokázaly vedle sebe žít celkem v klidu, tolerovaly se.

Pak přišel Pantalaimon. Krásný černý dvouměsíční kocourek s trojúhelníkovou hlavou. Třeštiprdlo, v depozitu přezdívaný Kryštof (Kolumbus) pro jeho zvědavost a dobrodružnou povahu. Když jsem domů přinesla tuhle neřízenou střelu, Kočce bylo kolem tří let, Roxy zhruba dva. Kočka jeho příchod brala jako velezradu a ke kocourkovi se chovala s naprostým opovržením a znechucením. První den se urazila a utekla z domova, vrátila se až po dvou dnech, špinavá a s pokorným výrazem. Jak já se o ni bála! I potom všechny jeho pokusy o spřátelení ignorovala a raději trávila čas venku.

Zato z Roxy a Pantíka se stali úžasní nerozluční parťáci. Trávili spolu veškerý čas. Odpočívali spolu, hráli si spolu, prali se spolu... Dokonce vytvořili kooperaci při krádežích jídla, kdy ho kocour shazoval z linky, fenka dole trhala obaly a spolu se pak dělili o kořist. Pantalaimon s námi bohužel nebyl dlouho, nedožil se ani roku a stejně jako všichni jeho sourozenci podlehl FIP infekci.

Roxy jeho odchod nesla hodně těžce, proto jsme celkem rychle přivítali nového člena - půlročního pejska Aríška. Je to takový rozvrkočený nejistý ňouma s opatrovnickými sklony. S Kočkou měl snahu se přátelit, ta jeho zájem sice nesdílela, ale doma ho akceptovala. Roxy konečně měla na kom uplatňovat svoji dominanci a Aran se zas měl o koho starat.

Pak od nás odešla Roxy a zůstal jen Aran s Kočkou. Když je nikdo nerušil svou dominancí a honěním, ti dva se spolu celkem sblížili. Ne sice tak jako Pant s Roxy, ale doma zavládl naprostý klid. Velmi rychle si mezi sebou nastavili hranice (rozuměj Aran po pár kočičích fackách pochopil, kdy má Kočku nechat na pokoji) a brzy jsem je začala vídat ležet spolu na gauči nebo v posteli. Kočka dokonce snesla i nějaké to psí olíznutí. Hra se psem je stále pod Kočky důstojnost, ale i když by to nikdy nepřiznala, náklonnost, která by šla nazvat přátelstvím, k tomu psímu ňoumovi cítí.

No a jelikož jsme zřejmě stále neměli těch sociálních mezidruhových experimentů dost, pořídili jsme si ještě mládě dvounohé. To v Aríškovi probudilo jeho pečovatelské sklony. Stačilo sebemenší kňournutí, aby okamžitě přiběhl, veškerou mou manipulaci s dcerou ostražitě sledoval, vždy připraven zakročit. Pláč doprovázel kňučením a snahou ji utěšit, což se samozřejmě neobešlo bez jejího olizování.

S Kočkou to bylo složitější. Ta se sice tvářila že se nic neděje, rozhodla se ale dělat, že dcera prostě neexistuje. Až tak po měsíci k ní sem tam opatrně, a hlavně nenápadně čuchla, až jsem ji jednou přistihla ležet s ní v postýlce. Nutno dodat, že dcerka byla mimino velmi klidné a tiché, takže ani Kočka nakonec neměla větší problém ji přijmout a začít akceptovat jako člena rodiny.

Další zvrat přišel, když se dcerka začala hýbat. Aran byl v první linii a bylo nutno oba naučit, co si k sobě můžou a nemůžou dovolit. Kočka tuhle lekci zvládla sama. Nikdy neměla problém vyjádřit, když se jí něco nelíbilo, a pořádek si tak sjednávala sama. Ani s dcerou to nebylo jinak. Pár šrámů na ručičce ji naučilo líp, než bych to zvládla já, že na Kočku musí jít pomalu, a poznat, kdy ji může hladit a kdy ji nechat být.

Nyní, troufám si říct, mají všichni členové naší domácnosti jasně stanovené hranice a pozice v rodině. Žijeme spolu v klidu a spokojeně, těšíme se ze vzájemné společnosti. Já už se jen těším, jaké změny ještě čas přinese a jaké nové členy smečky k nám osud zanese. Jak početnou smečku máte doma vy a jak se vám podařilo se vzájemně sžít?