Lovec začátečník

Vycvičit loveckého psa můžete, i když s ním na skutečný hon třeba nikdy nevyrazíte. Je to zábavný způsob výchovy a navíc v přírodě. O svých začátcích mi vyprávěla Irena Schneiderová, hrdá majitelka německé krátkosrsté ohařky Arlety. Když začala působit jako vědecký pracovník zaměřený na zoologii na České zemědělské univerzitě v Praze, seznámila se s několika myslivci a ti ji podpořili v jejím snu – pořídit si loveckého psa a patřičně ho vycvičit. Dnes je její Arletě sedmnáct měsíců a má za sebou rok výcviku. Její nadšení pro věc je tak inspirativní, že jsem se o ně s vámi rozhodla podělit.

Proč právě lov?

Šlo to tak nějak samo. K lovecké kynologii jsem se dostala díky zalíbení v loveckých psech. Už jako dítě jsem měla anglického kokršpaněla – tak jsem zjistila, že existuje něco jako lovecký pes. Na vysoké škole jsem se zamilovala do německých krátkosrstých ohařů. Vážně se mě neptejte, jak k tomu došlo. Prostě nevím! Ale fakt jsem z nich šílela. Jenomže jsem byla přesvědčená, že tihle psi patří pouze do rukou myslivců, a to jsem já nebyla. Dnes už vím, že to není žádný problém. O výchově a výcviku loveckých psů jsem předem něco načetla. Hodně mě ovlivnila kniha Karla Zelníčka a po jejím přečtení jsem se definitivně rozhodla, že moje ohařka projde loveckým výcvikem. Našla jsem si lovecký „cvičák“ poblíž Kladna a odhodlaně se přihlásila na seznamovací procházku. Když jsem po prvních lekcích viděla, jak to moji fenku baví, už se vážně nedalo říct: „Ty hele, nezkusíme radši třeba dogdancing?“

Je možné začít cvičit úplně malé štěně, nebo je nezbytné zvládnutí předchozího základního výcviku?

Je potřeba, aby štěně znalo základní povely a bylo dobře socializované, protože se bude pohybovat mezi lidmi a dalšími psy. Musí být schopné zůstávat neustále v kontaktu se svým pánem a reagovat pokaždé, když je osloveno nebo uslyší píšťalku. Pokud hned v začátku něco zanedbáte, později se vám to vrátí. Pes, který jako štěně zjistil, že když se na něho zavolá, může si v klidu dát ještě dvě minutky volné zábavy, si s povely hlavu moc lámat nebude, až před sebou uvidí běžet zajíce. Někteří lidé doporučují lovecký výcvik neuspěchat a například výuku povelu „lehni“ odkládají u fen ohařů dokonce až na dobu po prvním hárání. Ke cvičení některých disciplín, třeba nošení zvěře, přistupují, až když je psovi rok nebo víc.

Jsou psí povahy, které se na lov nehodí?

Z toho, co jsem zatím poznala, můžu odvodit jen to, že temperamentní povahy jsou žádanější. Asi proto, že je jednodušší držet psa zpátky, než ho přesvědčovat, aby něco dělal. Lovecký výcvik zvládnou snad všichni lovečtí psi, ale uvedení do myslivecké praxe už pro každého není. Pes musí složit zkoušky lovecké upotřebitelnosti. Najdou se i psi, kteří jimi neprojdou, a to nejen proto, že se třeba bojí výstřelu.

Jak přesvědčit psa, aby zastřelenou kachnu odevzdal a navíc to udělal s radostí?

Ono je to baví vždy, ale je to jiné, než třeba při hře. Někteří psi mají přinášení vyloženě vrozené. Třeba moje ohařka mi už na jedné z prvních procházek přinesla hozenou hračku. Když jsme byly poprvé cvičit hledání v poli, rozeběhla se za letící křepelkou, chytila ji a živou a přinesla mi ji bez jediného zranění. To samozřejmě neznamená, že výcvik nepotřebuje, jde spíš o potenciál. U loveckého psa se na aport kladou velké nároky. Musí aportovat, i když se mu zrovna moc nechce, nesenou zvěř nesmí překusovat, musí ji na vyzvání odevzdat pánovi, ale v žádném případě mu ji nevyplivnout pod nohy, naopak zvednout mordu a pěkně mu ji podat. Výuka aportu je proto poměrně náročný proces, nesrovnatelný s házením klacků v lese. Začíná se na vodítku s dřevěným kozlíkem. Pes se ho nejprve učí správně držet, zvedat ze země a přinášet.

Je lovecký výcvik vhodný i pro psy s problémovým chováním, jako je samovolný útěk za zvěří?

Jak už jsem řekla, pes musí mít zvládnutou základní poslušnost. Nepředstavujte si, že přijdete na lovecký výcvik, tam vám ukážou zajíce, řeknou kouzelné slovíčko a pes přestane s nevhodným chováním :) I já svou ohařku nenechávám volně pobíhat, pokud se pohybuji někde, kde by mohla být srnčí zvěř. Radši ji v takových chvílích vedu u nohy nebo rovnou připnu na vodítko. Ale stejně jako u jiných psích sportů může lovecký výcvik nahradit neposlušnost únavou. Když pes čenichá zvěř a pak ji aportuje, unavuje se nejen fyzicky, ale i psychicky. Potom už zkrátka nemá náladu vymýšlet hlouposti.

Jak si zatím stojí tvůj pes?

Řekla bych, že si zatím vede celkem dobře. Je dost temperamentní a pracuje s neuvěřitelným nasazením. Jde jí to hezky, když jí do toho moc nekecám :) Právě pracovitost ji nenechá sedět v klidu, a to je asi i její největší problém. Ale zároveň mě baví ta nesmírná chuť do života, kterou má. Každé ráno sedí vedle mé postele s výrazem, který říká: „Drahá přítelkyně, je tu nový den, není čas na zahálku!“ Ostatní chovatelé ohařů tento výraz jistě také dobře znají.
U „lovu“ teď asi na nějakou dobu zůstaneme. Zatím nás čekají první zkoušky vloh a časem bych se ráda zúčastnila i dalších zkoušek, je to cíl, který mě a mého psa rozhodně nenechá zahálet. I když neuspěji, považuji za odměnu to, že mám doma spokojeného a vyrovnaného psa, se kterým je skutečně radost žít.

Pokud přemýšlíte, jak obstarat vyžití pro svého odrostlejšího temperamentního psa, i lovecký výcvik může být tou správnou cestou. Obstarejte si pytlíček s pamlsky a hurá do toho – jak by řekla Arleta není čas zahálet!