Při hře psi vrčí i ježí srst. Kdy je ale potřeba hru regulovat?

Jedna skupina pejskařů zastává názor, že si to psi "vyříkají". V takovém případě se většinou počítá s tím, že pokud se psi neznají už z dřívějška a dovádí spolu poprvé, jsou oba alespoň dobře socializovaní. Neočekává se tak, že by jeden druhého napadl kvůli balónku či klacíku. Jak ale včas odhadnout, kde leží hranice mezi hrou a projevy agrese? A nemusí se jednat jen o agresi jako takovou, někdy stačí jen silné lovecké pudy. Setkala jsem se už i s tím, že někteří odborníci varují před psí hrou na honěnou, kdy se nemění pořadí, kdy kdo koho honí. Jeden by na první pohled neřekl, že na tom tolik záleží. Když prý ale hra spočívá v tom, že jeden z party utíká před tím druhým, může to prý v tom druhém vzbudit lovecký instinkt.

Zastánci z řad první skupiny by mohli dodat: důležité je především to, že se psi takzvaně vyblbnou během hry a nebudou mít pak potřebu si dokazovat své postavení mimo ni v běžném fungování. Druhá skupina pejskařů je opatrnější, a když dojde jen k náznaku divočejšího chování, ihned popadají svého psíka a utíkají s ním pryč. Napříště se vám už vyhnou obloukem a z druhé strany chodníku vám maximálně přikývnou ze slušnosti na pozdrav, ze kterého můžete vyčíst jasný nesouhlas s chováním vašeho psa. V první řadě je na majiteli psa, aby odhadl, jestli jsou reakce jeho psího svěřence ještě v pořádku nebo už za hranou. Pokud nevěří svému psovi ani jeho majitel, je to základ pro pořádný průšvih. A v takovém případě je lepší celou situaci probrat s odborníkem na chování psů.

Ale zpět k tématu, hra je nedílnou součástí psího života. Je jasné, že pokud psům budeme bránit ve hře a posilovat v nich pocity strachu při kontaktu s ostatními psy, bráníme jim tak v užívání si jejich psího života naplno. Jsou ovšem i situace, kdy se to bez lidského zásahu neobejde. Mám na mysli konkrétní situaci, která se stejně tak objevuje u mláďat člověčích, a to když skotačení a hrátky trvají až příliš dlouho a pes je takzvaně “přetažený”. U dospělých psů to tak časté nebývá. Už si umí říct, že je hra přestala bavit a pánovi dají jasný signál, že se může pokračovat ve vycházce nebo že se má jít domů. Štěňata se tohle teprve musí naučit. Někdy jim stačí jen pět minut na dobití baterek a mohou řádit zvesela dál. Pak se ale často nestačíme divit, co vymýšlí za nezbednosti, např. tahají jeden druhého za obojek nebo postroj.

Říká se, a ne nadarmo, že přestat se má v nejlepším. A platí to i v psím světě. Ukončit hru v tomto bodě pro psa není trestem, naopak se pak bude na další hru těšit a bude ji chápat jako odměnu, a to i když si s ním hrajete jen vy sami. Někomu může vadit, když jeho pes při hře začne vrčet, a tak ji ukončí právě v takovém okamžiku. Někteří psi jsou holt zvukově expresivnější než jiní a hra může mít mnoho podob, především hrají-li si chlupáči navzájem. A čím více je psů, tím zajímavější hra obvykle bývá. Časté nepochopení někteří pejskaři vyjadřují například nad hravým kousáním, zvláště když ho doprovází vrčení. Ostatně Martina Načeradská, pražská veterinářka, pro miniseriál Psí řeč uvedla, že hra je jakýmsi tréninkem či nácvikem určitých prvků chování do budoucna, jako jsou boj, útěk, shánění potravy nebo partnera.

Kousání, ale i srážení druhého psa k zemi tak může připomínat boj, při hře jde ale jen o náznaky. Přitom je důležité sledovat i ostatní signály a to, jak pes komunikuje - jde o celkovou řeč těla. Pokud vrčení doprovází vyceněné zuby a postoj psa je výstražný se zdviženým ocasem, je ten správný čas zasáhnout. Naježená srst naopak nemusí představovat varovný signál, ale jen zaskočení psa, který tím dává najevo svou podřízenost. Někdy stačí si psy na krátkou dobu odvolat, zklidnit je a pak je zase nechat hrát. Já používám “Chovej se slušně” nebo “Buď opatrný” při kontaktu s menším psíkem. Chlupáči už ví, že mají zvolnit.

A jak to máte vy? A jaké jsou vaše zkušenosti s regulací psích hrátek? Osvědčil se vám nějaký trik? Podělte se o něj s námi.