Psí neposlušnost nebo nezkušenost páníčků?

Většina psů poslechne ráda. Nejenže to berou jako hru, ale také velmi rychle pochopí, že po uposlechnutí následuje pozitivní reakce páníčka. Stejně jako my lidé, i psi rádi slyší, že jsou šikovní a hodní. A ještě když k tomu dostanou pamlsek, tak to je úplná paráda. Může se ale stát, že kvůli různým okolnostem neporozumí, co se po nich chce. Když psi nevědí, co přesně mají dělat, snaží se jak nejlépe umí - po psím.

Co tím myslím? Vypozorovala jsem nejen u našich chlupáčů, ale i u psů, které potkáváme a u těch, které chovají naši přátelé, že v nejasných situacích často jednají podle svých pudů a instinktů. Je to logické a přirozené. Výsledkem pak ale může být přesný opak toho, co jsme původně zamýšleli. Samozřejmě výcvikem psovi vysvětlujeme a trénujeme s ním, co se skrývá za různými povely. Může se ale stát - především když se pes s nimi setkává poprvé - že mu to vysvětlujeme příliš po člověčím.

Ačkoli je spousta psů velmi chytrých, nesmíme zapomínat, že řeč psí a řeč lidská se liší. A správná komunikace je tak základem dobrého vzájemného vztahu. Nedávno jsem se tak zamýšlela nad tím, jaké jsou nejčastější chyby v komunikaci se psem při jeho výchově a výcviku. Jejich sepsání by asi vydalo na delší seznam, a tak jsem pro vás vybrala jen pár vlastních postřehů, na které jsem si postupně během let soužití s mými chlupáči postupně přicházela.

Jak se vyhnout jednomu ze závažnějších komunikačních nedorozumění je dát psovi najevo, kdo je ten, kdo doma velí, kdo je “vůdce smečky”. Je určitě důležité, aby se chlupáč už jako štěně naučil, co smí a nesmí. Stejně podstatné je ale i to, aby poznal své místo v lidské smečce a měl svého alfa samce, ke kterému může vzhlížet, který ho bude provádět životem. Ostatní členy smečky se naučí respektovat, a tedy i uposlechnout na povel, pán by však měl být jen jeden.

Může se stál, že míra uposlechnutí se bude odvíjet od rodinné hierarchie. Dominantnější typ psa může například děti v této hierarchii vnímat jako jemu podřízenější, a tolik je nerespektovat jako ostatní členy smečky. Vliv má určitě také to, kolik času kdo se psem tráví, kdo ho krmí, venčí a trénuje. Směrem k čtyřnohému členu rodiny se pak může stát, že s ním každý člen nové smečky komunikuje trochu jinak, resp. k tomu každý používá své povely. U nás doma, když jsme to zjistili, jsme to vyřešili tak, že jsme se dohodli na určité skupině povelů, které pak všichni dodržovali.

S povely souvisí i další z mých nedorozumění se psy, které jsem si navíc dlouhou dobu vůbec neuvědomovala. A sice volání na psa příliš povelů najednou. Často se to stávalo v pro mě nových nebo také nečekaných situacích, kdy jsem na psa zároveň volala “stůj”, “ke mně”, “nesmíš” a podobně. Pes je pak ze zmatenosti pána zmatený sám a tím, že nerozumí, co má vlastně udělat, neudělá třeba nic. Je tak lepší mít pro určité situace povely rozmyšlené dopředu. A pak už stačí jen důslednost - trvat na nich, opakovat a trénovat.

Pro psa je tak snadné se splést, když neví. Lepší než čekat na to, až udělá chybu, je ho nasměrovat, k tomu, co chceme. Ale pozor, nesprávné nasměrování může skončit přesným opakem. Když například u našeho malého chlupáče vidím, že není na povel “ke mně” reakce, tak se rozběhnu směrem pryč a trochu legračně u toho poskakuju, abych si získala pozornost. Psa ale stále pobízím gesty směrem ke mně. Pomáhám si tleskáním. Když přijde odměním. Když jsem ale byla malá, tak jsem tohle neznala a psa naháněla. Ten mi vždycky utíkal, protože si to vykládal jako hru na honěnou.

A takových příkladů špatných reakcí majitelů psů by se našlo asi více. Než jsem začala chodit se psy na cvičák, dlouho jsem například nevěděla, jak se vypořádat s toulavým psem. Myslím, že takovou typicky lidskou reakcí je nezbedníkovi vynadat. Jenže když dáte psovi, který přijde na zavolání - i když je to třeba až po deseti minutách, co se vám ztratil z dohledu - za uši, dvakrát si to příště rozmyslí, jestli přijde. Stejně jako odměny, i tresty si psi pamatují velmi dobře, možná ještě více.

Nejen z tohoto důvodu je pro dobré výcvik podpořit především pozitivní motivací psa a aktivně tak vyhledávat situace, za které chlupáče můžete odměnit. Zároveň se však pokusit eliminovat situace opačné, kdy je nasnadě nějaká lumpárna (třeba nechodit okolo křoví, kde se vždycky najde něco na zub). Nečekejme tedy, až pejsek udělá chybu, ale snažme se mu to co nejvíc usnadnit. A když nám nerozumí, tak na to zkusit jít jinak.

Napadá vás nějaká chyba, které jste se při komunikaci se psem dopustili? A jak jste ji vyřešili?