Ondřej Vank, psovod Horské služby Krušné hory: Pes chce hledat, má to v pudech

Ondro, u Horské služby jsi už více jak deset let. Svého psího parťáka, Šuplíka, máš po svém boku druhým rokem. Je to tvůj první záchranářský pes?

Jako děcko jsem měl doma psy. Pak jsem se ale přestěhoval za prací do Plzně a poté Prahy a ve městě nebyl na psa prostor. Když jsem ale šel k horské, nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu psovodem. A Šuplíka jsem si primárně pořizoval jako parťáka, ne jako pracovního psa. Čekali jsme tehdy s ženou Klárkou dceru Adélku. Přišlo mi to jako ideální načasování si do rozrůstající rodiny pořídit psa. Neměl jsem ale nějaké ambice, říkal jsem si, že s ním hledání zkusíme a uvidíme.

Pes Šuplík, psovoda Ondřeje Vanka, se stal prvním atestovaným chlupáčem v Krušných horách. 

A bylo to dobře. O rok a půl později se Šuplík stal prvním psím záchranářem v Krušných horách. Kdy tě poprvé napadla ta myšlenka na lavinového chlupáče?

Bylo to vlastně úplnou náhodou a stalo se to ještě před tím, než jsem si Šuplíka jako malou chlupatou kouli domů přivezl. Byl jsem tehdy na jednom ze zimních doškolení, kde s námi byli i kluci psovodi a trénovali právě na laviny. Přihlásil jsem se jako dobrovolník na kopání díry, kam se schovává figurant. Být psovod je vlastně celý o lopatování, jsem zjistil později (pozn. redakce: smích). Ten den jsem poprvé viděl, jak to funguje. Jaký je to zázrak, když ten pes s neuvěřitelnou jistotou a přesností během pár minut místo, kde byl důkladně zahrabaný figurant, našel a označil. Nadchlo mě i to, že výcvik je formou hry, že to není nějaká drezura. Tehdy jsem se rozhodl, že bych to chtěl zkusit. A ten pes, kterého jsem s obrovským obdivem sledoval, byla právě Šuplíkovo máma Lucky.

Lucky a Šuplík jsou krátkosrsté pracovní borderky, když se ale řekne lavinový pes, člověku spíše vytane na mysli obrázek bernardýna se soudkem na krku...

Řekl bych, že je to hodně generační věc. Dřív jste viděli jako služební psy hlavně ovčácká plemena. Dneska už máme v kynologické brigádě i borderky nebo třeba různé křížence. Vlčák je pracovitý pes, musíte ho ale pořád úkolovat. Já rád sportuju a cestuju a to je s borderkou snadnější než s ovčákem. Navíc je to, stejně jako např. maliňáci, ten typ takovýho toho “vystřelenýho” psa, v tom dobrém slova smyslu. Má hodně velkou motivaci při hledání, která vydrží dlouhou dobu.

Je těžké vycvičit psa na hledání, ať už v lavinách nebo prostoru?

Pes chce hledat, má to v pudech. My ho jen potřebujeme naučit značit. Ze začátku jsem s Šuplíkem cvičil až šest hodin denně a to přibližně jeden rok. Psovod musí psa pozorovat, jak se chová, když je na volno, s ostatníma psama i mezi lidmi. A vychytávat nešvary a ladit podle toho výcvik. Každý pes je trochu jiný, psovod se musí na psa napojit, každý výcvik je proto individuální. Někteří psi nemají rádi příliš blízký kontakt s cizími lidmi, jiní jsou zase trochu víc přátelští. Psovod musí svého psa velmi dobře znát, aby věděl, jak bude při záchranné akci fungovat.

Kdy se s výcvikem začíná? A jak dlouho v průměru trvá?

Hledání se začíná se se psem trénovat přibližně v jednom roce. Předtím ho můžete učit základní poslušnosti, kterou každý záchranářský pes musí zvládat. Důležité je říct, že k veškerému výcviku používáme jen pozitivní motivaci a hru. Výcvik probíhá ale celou dobu, co je pes tzv. ve službě, tedy než jde do psího důchodu.

Ondro, moc díky za dnešní rozhovor a možnost nahlédnout pod pokličku života psovoda a jeho psa. Budu se těšit na další povídání příští měsíc!

Na konec ještě připojujeme video o lavinovém asistenčním kurzu. 

FOTO KREDIT: HZČR