Jak probíhá výcvik záchranářských psů?

Jak výcvik záchranných psů probíhá?

Výcvik je o motivaci, která je alfou a omegou každé práce se psy. Pro výcvik záchranných prací je třeba vybrat vhodné štěně. To musí být co nejvíce samostatné, sebevědomé, nebojácné, s vyrovnanou povahou. Pokud se nám podaří takové štěně zvolit, máme nakročeno tím správným záchranářským směrem. Od útlého věku se štěněti snažíme spojovat člověka s pozitivními vjemy, a to ať ve formě pamlsků, tak ve formě hraček nebo pouze radostné pochvaly. Nesmíme na štěně klást přílišné nároky, které by v daném věku nebylo schopno plnit, musíme mu nechat čas, aby psychicky dospělo.

Co je důležitým a stěžejním bodem výcviku, kde se začíná? Je třeba důležité začít s tím, jak má pes nalezeného oznámit psovodům?

Ano, to je jeden z nejdůležitějších bodů, který si musíme promyslet hned na začátku. Oficiálně může pes značit osobu několika způsoby. Prvním a nejčastějším využívaným způsobem, je značení osoby pomocí vyštěkání, kdy pes, který označuje nalezeného pomocníka, musí setrvat na místě a vytrvale štěkat až do příchodu psovoda. Nalezené osoby pes nesmí napadat ani od nich odbíhat. Dalším způsobem může být označování tzv. nálezkou, což je malý váleček visící psovi na obojku. Pes, který najde pomocníka, uchopí nálezku do tlamy a vrací se k psovodovi, ten ho připne na vodítko a pes jej odvede k pomocníkovi nejkratší možnou cestou. Označování nálezkou je velmi složité na učení, psi si mohou z nervozity nálezku brát do tlamy jako hračku. Používá se v podstatě jenom tehdy, když pes, který jinak vykazuje všechny potřebné vlohy, odmítá štěkat. Poslední možností značení je hrabání, tento způsob je možný pouze na sněhu, popřípadě v sypkém terénu. Označovat tímto způsobem se pes neučí, jen se může ve svém přirozeném chování podpořit.

Účelem označení je tedy lokalizování označené osoby?

Účelem tohoto cviku je, aby pes všechny nalezené subjekty svým chováním co nejpřesněji a nejpřesvědčivěji psovodovi oznámil. Ukryté osoby nesmí psa v průběhu cviku na sebe upozorňovat, vybízet ke štěkání nebo jinému způsobu značení či ovlivňovat jeho setrvání na místě. Pokud pes označuje úkryt pomocníka, musí zůstat na místě a vytrvale štěkat až do příchodu psovoda. Jakmile pes označí úkryt pomocníka, psovod zvednutím ruky hlásí nález a slovně do vysílačky popíše, o jaký druh nálezu se jedná (např. „živá osoba ve výšce“). Pak na pokyn rozhodčího odchází k místu nálezu. Takto to vypadá a probíhá na zkouškách, ty by ale měly co nejvíce napodobovat reálnou situaci při opravdovém zásahu.

Jak funguje vztah psa a člověka v rámci výcviku?

Když učíme štěně značení, jde zpočátku pouze o budování důvěry mezi psem a lidmi, a učení psa, aby aktivně člověka vyhledával. Zpočátku pes vidí pomocníka odcházet a jenom k němu přibíhá a následuje odměna. Následně jej vidí odcházet, ale odměnu si je třeba vyštěkat. Doba štěkání se pomalu prodlužuje, ale je třeba vždy pamatovat na pravidlo jednoho kroku, kdy nemůžeme při tréninku navyšovat více kroků najednou. Příkladem je, že na známou osobu může štěně štěkat déle než na člověka, kterého vidí prvně. Toto pravidlo se s věkem dodržuje rámcově. Dalším krokem je, že pejsek osobu nevidí odházet na konkrétní místo, ale vidí ji odcházet do terénu. No a následuje krok, kdy osobu již odcházet nevidí. Zpočátku je vysílán na místo, kde si osobu dohledá, následně se hledání prodlužuje na minuty. Toto ovšem platí jen pro plošné vyhledání, pro vyhledání v sutině je třeba do tréninku zařazovat i různé terény a další složitosti. Vše ovšem s ohledem na věk a hlavně bezpečí psa. Výcvik záchranných psů je velmi časově a teoreticky náročný. Nic v něm nejde uspěchat a v podstatě platí, že záchranářský pes se učí celý život, poznává nové terény, situace, lidi a čím více vjemů za život potká, tím je pravděpodobnější, že ho v záchranářské praxi nic nepřekvapí.

Je tedy pravidelný trénink záchranářských psů je nutností?

Pravidelnost a střídání podnětů, prostředí, figurantů, terénů, počasí je základem dobrého výkonu. Nesmíme ovšem psa „otrávit“ příliš častým tréninkem v jednom prostředí, které zná. Psi jsou hračičkové, mají rádi schovky a výzvy, nové lidi, novou zábavu. Trénink jim musíme poskládat tak, aby pro ně byl stále zábavou a nedokázali odhadnout, co bude.

Kde mohu se svým psem „záchranařinu“ trénovat?

V současnosti existuje více organizací, které se tréninku psů záchranářů věnují. Některé soukromé subjekty se věnují tréninku pouze k zabavení psů bez jakýchkoliv praktických ambicí. Neříkám, že je to špatně, myslím, že je naopak dobře, když pes i člověk mají společnou zábavu, která se třeba v budoucnu vyvine do velmi náročného koníčka. Oficiálně se tréninku věnuje Svaz záchranných brigád kynologů ČR, který má jednotlivé brigády podle krajů.

V jakých situacích a jak může pes pomoci?

Jsem členem Záchranné brigády kynologů Praha, která rámci své hlavní činnosti provádí vyhledání pohřešovaných osob za pomocí speciálně vycvičených psů a GPS, v sutinách, ve volných i těžce prostupných terénech, štolách, vodních plochách, případně i na lavinovém poli. Úzce spolupracujeme s Hasičským záchranným sborem ČR, Policií ČR, Vodní záchrannou službou a ostatními složkami Integrovaného záchranného systému. Někteří členové jsou atestováni MV ČR pro nasazení v ČR i pro zahraniční mise. Kontaktovat nás může s prosbou o pomoc při pohřešování blízké osoby jakákoliv soukromá osoba.

FOTO KREDIT: Eliška Janovská