Vlci a gesta

Že vlk a pes nejsou stejní, je známá věc a leckdo by si řekl, že už není potřeba ji dál „rozmazávat“. Mě osobně ale sledování oněch drobných nuancí, které je dělají jiným druhem po psychické stránce, zkrátka baví. Díky výzkumům, které provádějí dámy Friederike Range a Zsófia Virányi z vídeňské Univerzity veterinární medicíny, znám zase o jeden zajímavý pokus víc.

Psi mají pozoruhodné schopnosti využívat nápověd od lidí, co se týče úkolů spočívajících ve volbě z nabídky několika objektů. Jinými slovy - postavíte-li před ně několik bedýnek a na jednu ukážete, dojde jim, že právě o tu bedýnku jde. Jak si v tomto ohledu stojí vlci, zatím moc nevíme. Výzkumnice z Vídně zjistili něco víc prostřednictvím 4 studií.

• Studie č. 1 spočívala v porovnávání vlčat a štěňat odkojených člověkem se psími mazlíčky stejného věku. Všechna mláďata byla dost stará na to, aby dokázala navázat oční kontakt s člověkem provádějícím experiment a zvládla sledovat jeho gesta. Výsledky ukázaly, že už čtyřměsíční psi umí pracovat s krátkodobým vzdáleným ukazováním, aby našli skryté krmivo, a to dokonce bez intenzivní socializace v raném věku. Mladí vlci na rozdíl od psů neprojevovali valnou účast a to, že člověk na něco ukazuje, jako snahu o komunikaci nepochopili.

• Na základě toho byli ve studiích č. 2 a 3 testováni pouze vlci, a sice ti stejní jako ve studii č. 1. Gesta ukazování byla tentokrát jednodušší, názornější, lidská ruka byla blíže danému objektu (dotýkala se nebo z bezprostřední vzdálenosti mířila na bedýnku s granulemi) a času bylo více. Ukázalo se, že vlčata na stejné úrovni socializace jako štěňata dokážou v tomto případě spontánně využívat jednoduché lidské nápovědy.

• Studie č. 4 prokázala, že pokud vlk projde dostatečným výcvikem, je schopný následovat i krátkodobé vzdálené ukazování. Porovnala vlčata se stejně starými štěňaty chovanými jako domácí mazlíčci a vyplynulo z ní, že během několikaměsíčního výcviku dosáhnou vlci v tomto ohledu stejné úrovně jako psi a zároveň se dostanou stejně daleko v navazování a chápání očního kontaktu s experimentátorem.

Zmíněné testy přivedly jejich autorky k závěru, že vysoká proměnlivost vlčích komunikačních schopností mohla mít zásadní vliv na to, kteří jedinci byli vybíráni k domestikaci. Někteří lidé se domnívají, že vlk v sobě má zakódovaný strach z člověka a nečeká od něj nic dobrého, proto s ním ani není ochotný komunikovat. To podle této teorie dřív neplatilo, takže jsme si vlky mohli ochočit. Jestli to je pravda, nebo ne, se podle mě zjistit nedá. Tento výzkum by se ale dal vyložit i tak, že vlk během výcviku získá k člověku důvěru a proto mu následně začne v komunikaci vycházet vstříc. Rozhodně nelze říct, že je hloupější než pes.

Zdroj: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/18183437