I zvířata mají duši

Dnes nemám chuť na odborná témata. Nemám myšlenky na výživu, výchovu nebo péči o zvířata. Tentokrát se chci věnovat vzpomínání.

Každý, kdo miluje zvířata, ví nebo si dovede představit, jaké to je o ně přicházet. Potkala jsem v životě hodně lidí, kteří se mi vysmáli, protože psa, kočku nebo potkana vnímám jako přítele, jako člena rodiny. Vyslechla jsem si, že je to klišé, že zním pateticky, když tak mluvím, dokonce že bych se měla věnovat lidem a nenahrazovat jejich přítomnost zvířaty.

Jenomže můj život je lidí plný. Mám velkou rodinu, mám přátele, mám je všechny moc ráda a miluju i svoje zvířata. Za poslední staletí se sice člověk od přírody výrazně odloučil a kdo nechce, nemusí během života přijít se zvířaty do kontaktu prakticky vůbec. Někteří z nás však stále ještě potřebují ke štěstí možnost zabořit prsty do teplé srsti, přivonět si k ní, komunikovat bez předsudků a bez ostychu, hrát si, jako by to každý den bylo poprvé.  Nevím, co to způsobuje, ale na zvířatech je zkrátka něco, co vám žádný člověk dát nedokáže, a když je ztratíte, cítíte bolest.

Není to jen o tom, že vás pes poslouchá, kůň sveze a činčila rozesměje. Není to jen o nás. Každý, kdo měl čas na chvíli se zastavit a pozorovat, si uvědomil, že zvířata jsou živé bytosti, které přemýšlí, cítí a milují. Znají strach, občas se stydí, umí se urazit, dovedou se těšit a pak i nás nakazit dobrou náladou.

Právě proto si, stejně jako lidé, zaslouží důstojný život a důstojný odchod z něj. Vzpomínat na ně není hloupé, je to krásné. I zvířata mají duši, a tak jsem včera na Dušičky, svátek mrtvých, zapálila svíčku tradičně nejen za lidi, kteří mi nesmírně chybí, ale i za zvířata, na která nikdy nezapomenu.