Jak se Kulajda otrávila

Nedávno jsem se s vámi podělila o můj pocit, že Kulajda má nadváhu, a o snahu řešit tento problém dietou. Zmenšení porcí jídla ale proměnilo moji fenku v chodící vysavač. Už dřív do sebe v nestřežených okamžicích cpala kdejaký zbytek jídla nebo špinavý papír pohozený na ulici. Teď by ale na procházkách nedělala nic jiného. Už si ani nevybírá a nepohrdne třeba nedopalkem z cigarety.

Než mi došlo, že ji zkrátka nedokážu uhlídat, otrávila se. Když jsme večer přišly z procházky, chovala se normálně, ale asi po dvou hodinách jsem si všimla, že má úplně nepřítomný pohled. Zorničky se jí roztáhly tak, že z její hnědé duhovky byl vidět jen asi milimetr, hlavičkou kývala ze strany na stranu jako ty figurky psíků, které se dávají pro pobavení za okno do auta, tlamičku měla otevřenou a bradu mokrou od slin. Uši sice držela nahoře a vrtěla ocasem, ale při chůzi se kymácela a nožičky se jí rozjížděly do stran, když se zastavila.

Zkusila jsem, jestli má chuť k jídlu. Samozřejmě měla, jídlo prostě miluje za každého stavu. Dala jsem jí kousek masa, pár granulí a řekla jsem si, že počkám, jestli se z toho vyspí. Druhý den ráno sice čile vyskočila z postele, ale pořád měla zpomalené reflexy a byla malátná. Chtěla jsem ji pohladit po hlavě, pomalu jsem natahovala ruku a Kulajda si jí všimla, až když ji měla nějakých deset centimetrů před očima. Leknutím sebou cukla.

To už jsem neváhala a okamžitě jsem ji vzala k veterináři. Posvítil jí do očí, uznal, že má velmi zpomalené reakce a že je něčím intoxikovaná. Píchl jí hned tři injekce, ta třetí očividně hodně bolela, ale i tak byla Kulajda hodná a klidná.

„Proč jste s ní nepřišla hned včera?“ ptal se překvapeně.

„No, víte, já jsem si toho všimla až v jedenáct večer…“

„To jsou akorát výmluvy, to říká každej,“ nenechal mě pan doktor dokončit větu a o něco méně rozčileně dodal: „Příště běžte hned na pohotovost. Víte, že v Praze je víc ambulancí pro zvířata než pro lidi?“

„Cože?“ žasla jsem a v duchu si poznamenala, že o tom musím zjistit víc (a samozřejmě vám to sem musím co nejdřív napsat).

„Jojo, je to tak. Tušíte, jak se jí to stalo? Nemohla sníst doma nějaký prášky? No jen se přiznejte,“ vyzývá mě přátelsky.

„Snad jedině Ibalgin, ten ležel na stole, ale…“

„Ne, to by hned zvracela, to není ono,“ zarazil mě doktor.

„Nic dalšího mě nenapadá. Myslíte, že mohla sníst něco otrávenýho?“

„To se moc nestává. Lidi s tim dost plašej, ale jen málokdo je tak zvrácenej, aby kladl otrávený kusy masa po městě, aby zabíjel zvířata. Mnohem častějš ten pes olízne nějakej postřik na trávníku nebo sní mršinu, ve který už můžou bejt bakteriální toxiny. Nebo třeba stačí, aby si někdo položil nákupní tašku na zem a vytek mu z ní nějakej čisticí prostředek, třeba Savo. Některý psi milujou Savo, na to bacha. Náhoda je blbec. Takže já vám dám prášky, ty jí pomůžou zbavit se zbytků toxickejch látek. Kolik jí dám… ta váží tak 5 kilo, žejo?“

„Ne, teď má něco přes sedm kil,“ přiznala jsem potupně a zmínila dietu.

„Jo?“ vedl mě překvapený veterinář k váze. „Ajo, tak to jsem ji podcenil. Do zejtřka ji ale nekrmte, tím by se ty nebezpečný látky mohly dostat hloubějc do těla. Dávala jste jí od tý doby jídlo?“

„Ano,“ špitla jsem. Já hloupá jsem si myslela, že jí tím dokonce pomůžu!

„A zvracela? Měla průjem?“

„Ne, od včerejška nic nedělala.“

„Dobře, tak už jí nic nedávejte. Zejtra přijďte na kontrolu a zkuste přinýst trochu první moči, když se vám to povede, ale nutný to není.“

Odešla jsem domů podstatně klidnější – myslím, že to dobře dopadne. Samozřejmě vám co nejdřív napíšu, jak Kulajdina léčba probíhala.