Asie: Kontinent, kde psy nemilují, v Indonésii dokonce povolují jejich zápasy

Vždycky, když cestuji, zajímá mě to, jak se v té dané zemi dívají na chov domácích mazlíčků. A obecně, jak se tam se zvířaty zachází. Postavení koček, psů a hlodavců se v různých zemí značně liší, a tak se najde vždy něco, co mě překvapí. Dnes se podělím o zkušenost z Indonésie.

Aktuálně patří Indonésie k zemím, kde je mezi psí populací jeden z nejvyšších výskytů vztekliny. Týká se to především ostrovu Bali, kde potkáte psí chlupáče na každém rohu. Většina místních si jich nevšímá a ve většině případů je nemá ráda. Psi jsou zde na nejspodnějších příčkách sociálního žebříčku. Tomu odpovídá i zanedbaná péče o tyto indonéské oříšky.

Pro turisty jsou to „prašiví čoklové” a rovněž si jich příliš nevšímají. V průvodci se navíc dočtete, že kvůli riziku žloutenky se mazlení ani nedoporučuje. Reakce místních psů mohou být vzhledem k divokému životu na ulici nepředvídatelné.

Mne od podrbání odradily spíše blechy, které si v kožíšku hrdě nese každý druhý (možná úplně každý) z těchto chlupáčů. Nicméně v porovnání například se Srí Lankou, kde jsem se poprvé v životě setkala s útočícími psími smečkami, mi místní psi přijdou spíše klidnější až apatičtější.

Panuje tu jakási nepsaná dohoda o vzájemném smíru. Já tě nekousnu a ty mě nebudeš bít. Mír ovšem trvá jen do chvíle, než se něco stane. Například několik dní hladovějící pes ukradne od stánku nestřežené maso na špejli nebo vymete obětní košíček. V tu chvíli nemají místní obyvatelé daleko pro kámen nebo prak.

Pro mě scéna naprosto drásající mé pejskařské srdce. Přesto jsou boj o přežití a časté pranice jejich každodenní realitou. V Indonésii navíc stále provozují „krvavý sport“, kdy nechávají psa zápasit s kancem. Není divu, v indonéské tradici ani kultuře pes nehraje žádnou významnou roli.  

Některé indonéské, konkrétně balijské, organizace začaly v posledních letech s očkováním a kastrací psů žijících na ulici, ale také se vzděláváním a osvětovými aktivitami směrem k veřejnosti. Díky finančním darům se daří situaci indonéských chlupáčů postupně zlepšovat. Osvěta bude ovšem ještě chvíli potřeba. Pokud se někdo z místních rozhodne psa chovat, obvykle ho má uvázaného na krátkém řetízku u svého domku či stánku.

Přesto zde na ulici míjíte zverimexy a nestačíte se divit, pro koho jsou asi určeny. Sem tam sice potkáte psa s obojkem, ale není v o moc lepším stavu než jeho soukmenovci bez páníčka. Ani západní turisté si sem své psy většinou nevozí kvůli zdejšímu bakteriálnímu prostředí nebezpečnému pro organismus jejich čtyřnohých miláčků. A tak stejně jako já hledají dočasnou náhradu za své psí lásky v obdarovávání potulných psů zbytky svých svačin.

Jaká je vaše zkušenost se psy při cestování do zahraničí?