Konfliktní chování psů je přirozené, musíte se je naučit zvládnout

Každý pes má tendenci tak trošku „machrovat“. Občas se snaží někoho zahnat, prohnat nebo vyhnat. Nezáleží na rase, má to v sobě každý – jde totiž o pozůstatky chování, které bylo kdysi nezbytné, aby přežil. Chránil své území a své postavení vlastně stejně jako člověk. Měla jsem na toto téma tak zajímavý rozhovor s odborníkem Ing. Martinem Kvášem, že by byla škoda se s vámi nepodělit alespoň o několik jeho stěžejních myšlenek.

Cílem teritoriálního chování je nejen obrana území, životního prostoru, proti vnějšímu nepříteli, ale zejména střežení zdrojů potravy v něm, které jsou nutné pro přežití smečky. Jeho nejznámějším projevem je značkování při vycházkách, hrabání po vykonání potřeby nebo štěkání za plotem. U drtivé většiny psů dnes toto chování nemá praktický význam. Je ale jedním z důvodů, proč člověk psa domestikoval. V mnoha případech se můžeme setkat s jeho výhodami, které lidé využívají, pokud výchovu psa zvládnou. Mnoho chovatelů spoléhá na to, že pes ubrání jejich majetek. Důvodem, proč psi hlídají naše domy, zahrady nebo auta, je jejich snaha chránit území, které považují za své, respektive za území smečky. Když na „jejich“ zahradu pronikne kdokoliv cizí, mají nezvladatelnou potřebu začít to nějak řešit. Záleží na povaze a výchově psa, co nebo koho na vašem trávníku považuje za vetřelce a jakým způsobem se ho pokusí zahnat. Důležité je, že většina psů má velmi dobře zafixované hranice svého teritoria. Majitelé často vědí, že útok psa skončí třeba na prahu, u branky, u chodníku… Zkrátka u více či méně viditelné hranice. Existuje několik pozorování, která potvrzují, že ke člověku, kterého pes vyhnal ze svého prostoru, je za jeho hranicemi lhostejný. Stejně tak například pánovu tašku, kterou pes na svém území brání proti všem, nechá mimo své teritorium naprosto bez povšimnutí (nemá-li zvládnutý patřičný výcvik).

Neopodstatněné není ani žárlení psa, můžeme-li tak tento druh reakcí nazývat. V případě psů jde prostě o projev sociálního chování založeného na hájení společenského postavení. Není žádnou novinkou, že postavení psa ve smečce určuje jeho vztah k alfa jedinci. Pes se tudíž snaží tento vztah maximálně posílit. Snaží se být alfě co nejblíž, neustále vyhledává kontakt s ní a tím zlepšuje své postavení vůči ostatním členům smečky. Někteří autoři tvrdí, a zdá se to být pravdou, že si tím pes opět zajišťuje lepší přístup ke zdrojům: k jídlu, vodě, pohodlnějšímu místu na spaní... Označení „žárlení“ je asi nejvhodnější, protože v lidské společnosti označuje jednání s podobnými příčinami, ale není to úplně totéž. Pochopitelně – nelze plně směšovat zákonitosti lidského a psího světa. Hlavní rozdíl mezi lidským a psím žárlením je ten, že lidé jsou schopni žárlit i na základě svých představ. Tohle pejsci neumí, protože nemají druhou signální soustavu, čili nejsou schopni uvažovat v pojmech. Vždy reagují jen na konkrétní podněty. Takže když pán stráví noc někde jinde a přijde domů v kalhotách obalených dlouhými světlými chlupy, jeho buldočka rozhodně nenapadne, že ho někde zrazoval s kokršpanělem ;)