Máte doma žárlivku?

Podle některých sociologů si člověk vypěstoval žárlivost ruku v ruce s vývojem vztahů ve společnosti, jak ji známe. Váže se výhradně na romantický nebo sexuální vztah dvou lidských bytostí. Proto někteří vědci tvrdí, že pes nežárlí, že jen přirovnáváme jeho chování k něčemu, co známe od sebe samých (tzv. dvojitý přenos). Dokonce se objevil názor, že žárlivost je pouhý sociální konstrukt, protože neexistuje ani ve všech lidských kulturách.

Kulajda je naštěstí k většině psů lhostejná a ke spokojenosti jí stačí, když si jí nevšímají (nelíbí se jí snad jen to, když se nebezpečně přiblíží k její misce nebo si nárokují její granule). Ale znám pár psů – přesněji fenek – které ke svému pánovi nepustí ani člověka, natož pak jiné zvíře. Věřím, že vy také. Dobrá, můžeme to nazývat jinými slovy, když to bude vědě více po chuti, ale v principu se podle mě o žárlivost jedná. Jak jinak byste si kupříkladu vyložili výsledek následujícího experimentu?

Christine Harrisová z University of California se zabývala psí žárlivostí v nedávno publikované studii. Jako první provedla vědecký experiment zaměřující se na žárlivost u psů. Test byl obdobou stejně zaměřeného „pokusu“ prováděného s půlročními dětmi. Zúčastnilo se ho 36 psů spolu s pány a probíhal buď u nich doma, nebo v jiném jim dobře známém prostředí. Výzkumnice pořídila videozáznamy situací, v nichž páníčci své psy ignorují. V prvním případě věnují plnou pozornost vycpanému psovi, ve druhém halloweenské dýni – k oběma předmětům se majitel psa měl chovat jako k živému psovi, hladit je, nabízet psí dobroty apod. Trošku paní Harrisovou podezřívám, že vydlabanou dýni zvolila hlavně pro zábavu – musela být vyloženě psina pozorovat dospělé lidi, jak si povídají s kusem zeleniny a mazlí se s ním. Nicméně předstírání, že jde o skutečného psa, zabralo. Ve třetí zkoumané situaci si pejskař četl z hlučné dětské audioknihy.

To vše pozorovali dva nezávislí diváci a snažili se najít všechny možné projevy psí žárlivosti. Patří mezi ně šťouchání čumákem do pána, odstrkování potenciální konkurence, výjimečně i štěkání (na dýni a knihu štěkal jen jeden). Zvláštní je, že psa rozčílí daleko víc, když mu něco ukradne pozornost, kterou mu pán právě teď věnoval, než když se s dýní začne mazlit poté, co odloží knihu. Výsledná čísla jsou následující:

78 % psů se vnucovalo majiteli, když se věnoval vycpanému psovi

42 % psů negativně reagovalo, když si majitel hrál s vydlabanou dýní

30 % psů se snažilo dostat mezi vycpaného psa a svého majitele

86 % psů si nakonec vycpaného psa očichalo, jako by byl živý

„Naše zkoumání ukazuje, že psi nejen že jsou schopni projevovat žárlivé chování, ale také se snaží narušit vztah majitele a jejich rivala,“ říká Harrisová. „Nemůžeme mluvit o nějakém ryze subjektivním prožívání u psů, ale je zřejmé, že k žárlivosti je vede potřeba chránit důležité sociální vazby.“

Vidím to stejně - jde hlavně o sociální vazby. Na závěr už jen dodávám vyjádření odborníka z Britu, výživáře a zkušeného chovatele psů Martina Kváše:
„Můžeme tomu říkat žárlení, ale jde spíš o projev sociálního chování psů. Pes špatně snáší, když jeho pán přenese pozornost na druhého psa. Pro „opomenutého“ pejska je to signál přímého ohrožení jeho postavení ve smečce. Proto ta reakce - šťouchání do pána, snaha odstrčit druhého psa. Důvodem je především ochrana vazby daného psa k jedinci, kterého tento pes považuje za alfa samce. Pokud by ve jmenovaném pokusu na místě pána bylo např. jeho dítě, reakce psů by byly úplně jiné, nejspíše vůbec žádné. I taková pozorování existují. Psi mají od přírody silně zafixováno, že jejich protivník bude většinou vypadat jako pes. Proto i ve zmiňovaném pokusu psi reagovali především na atrapu psa, stejně jako na výstavách, kdy reagují na naše mluvící obrázky psů, zatímco dýně nebo knížka je nijak nevzrušovaly.“

Zdroj: http://bit.ly/VN8kF9