Jak byly činčily téměř vyhubeny

Činčily jsou bezesporu krásná a roztomilá chlupatá zvířátka s velkýma ušima, dlouhým ocasem a s výraznýma očima. Víte, odkud se vlastně vzaly, co znamená jejich jméno, a že jsme je ještě před samotnou domestikací stihli téměř vyhubit?

Činčily původně pocházejí z jihoamerických And, kde ještě před necelými 200 lety byly jedněmi z nejhojnějších zvířat těchto velehor. Jejich teritorium se táhlo okolo západního pobřeží přes Peru, Bolívii, Argentinu a Čile. Zde, ve svém přirozeném prostředí, žijí v nadmořské výšce 1500 - 3000 m. n. m. ve velkých koloniích čítajících 15 -100 jedinců a obývají pukliny skal, nebo si hrabou nory. Jejich jméno (Chinchilla) je spojením slov Chin a Chile, v překladu kožešina z Čile.

Pro svou charakteristicky hustou a jemnou srst (to je dáno tím, že z jedné vlasové cibulky vyrůstá chomáček 40 až 50 chlupů) byly činčily ceněny už v dobách Inků. Pak se ale do Ameriky dostali Evropané a v 17. století začal export činčilí kůže do Evropy. Ročně se z Peru a Chile vyvezlo na 30 000 činčilích kožek. Tento lov je přivedl až na pokraj vyhubení. Následné pokusy o chov činčil v zajetí ztroskotaly na tom, že vysokohorská chladnomilná zvířata zvyklá na sucho nepřežila plavbu přes rovník, kde panovalo vlhko a horko. Začátkem 20. století byla dokonce činčila prohlášena za vyhynulou.

Americký inženýr Matthias F. Chapman ale věřil, že v odlehlých oblastech And ještě mohly nějaké činčily přežít a po dlouhých pěti letech se mu podařilo za pomoci místního indiána nalézt jednu z posledních přeživších kolonií. Chapman 12 činčil odchytil (z toho byly jen 3 samičky). Na převoz zvířat se vybavil chladicími boxy, takže krom jedné překročení rovníku přežily všechny, a v roce 1923 se na své farmě v Kalifornii dočkal prvních mláďat. Jejich krev dnes v sobě nesou prakticky všechny chované činčily, zatímco zbytky divokých se krátce poté dočkaly zasloužené ochrany - roku 1929 byl vydán první zákon na ochranu činčil a v Čile byla vybudována Národní rezervace činčil.

Dnes jsou činčily hojně chované po celém světě v soukromých velkochovech. Ve volné přírodě ale stále žije jen několik malých kolonií, a proto se lidé snaží je do jejich původních teritorií vracet. To se ovšem bohužel příliš nedaří.

Související články

Srst může vypovídat o zdraví vaší kočky

Kočky jsou poměrně samostatná zvířata, a to zejména v péči o svůj zevnějšek. Zdravou kočku tak stačí jednou za čas vykartáčovat a máte hotovo. Lesklý a krásně vypadající kožíšek svědčí o pevném zdraví. Co ale dělat v případě, že má vaše kočka...

Ideální valentýnský den? Užijte si ho i se svým pejskem

Svatý Valentýn je svátkem lásky, ale i přátelství. To však neznamená, že se týká jen lidí. Oslavte svátek svatého Valentýna i se svým psím parťákem a oplaťte mu jeho bezpodmínečnou lásku a přátelství. Přinášíme vám několik tipů, jak si společný...

Životní fáze vaší kočky

Že má kočka 9 životů? Bohužel má jako každý jiný živý tvor život jen jeden, a i proto je kočkám potřeba věnovat tu nejlepší péči, aby po našem boku žily co nejdelší a nejspokojenější život. Při správné péči (a dávce štěstí) může s námi v domácnosti...

Psí srst vyžaduje v zimě speciální přístup

I v zimě potřebuje srst vašeho čtyřnohého parťáka péči. Jeho pokožka dostává vlivem chladného počasí totiž zabrat více než v letním období.  Čemu bychom tedy v péči o naše chlupáče měli věnovat zvýšenou pozornost? 

Nový rok? Nové výzvy pro všechny pejskaře

Od nového roku má spousta z nás velká očekávání. Leden se tak často nese v duchu vyhlížení změn k lepšímu a dávání si novoročních předsevzetí. Ta většinou zní opravdu hezky, ale u teorie to zpravidla končí. Co to zkusit tentokrát jinak? Novoroční...

Štědrovečerní večeře pro domácí mazlíčky

Vánoce jsou svátky hojnosti a to platí také o dobrém jídle. Snad každý se totiž těší na štědrovečerní stůl, není proto divu, že chceme dopřát to nejlepší také huňatým členům rodiny. Příliš vánočního mlsání by jim ale mohlo uškodit. Na co bychom si...