Když dva dělají totéž, není to totéž aneb podle čeho vybrat cvičák

Jestli chodit se psem pravidelně na cvičiště, když dosáhne určitého věku, jsem měla rozhodnuto hned. Tomu, proč je to důležité se psem nejen cvičit, ale zavítat i na cvičák, jsme detailně probrali s Lukášem Palmem, odborníkem na trénink psů, v článcích “Psí kusy” 1 a 2. Když bych ale měla udělat malé shrnutí, vidím tři hlavní výhody:

• U základního výcviku se majitel učí, jak se psem správně pracovat, a to nejen teoreticky, ale i prakticky. Pod dohledem cvičitele majitel trénuje jednotlivé povely a ten mu případně poradí, co zlepšit a co dělat jinak. To pak bezpochyby usnadní další výchovu, která probíhá v běžném životě psa a jeho pána.
• Pes se na cvičišti potká nejen s řadou dalších chlupáčů. A to od malých po velké zastupující nejrůznější plemena. Tedy až na výjimku specializovaných cvičišť, kde mohou být například jen psi jednoho plemene. Je to tak skvělá příležitost pro socializaci psa směrem k ostatním čtyřnohým kamarádům, obzvlášť pokud by majitel neměl okolo sebe takové příležitosti v běžném životě.
• V neposlední řadě je návštěva cvičáku dobrá pro zdravý pohyb zvířete. Navíc bývá na cvičácích celá řada překážek, kde je možné trénovat a pilovat další nejen pohybové dovednosti psa.

Když už máme jasno, že cvičák ano, jak ale vybrat takový, který bude vyhovovat nejen psovi, ale i vám? Je potřeba si uvědomit, že jsou různé stupně výcviku a podle toho i různé výcvikové programy. Chodit na cvičák se tak dá nejen se štěnětem. Pro začátečníky jak psí, tak i člověčí, slouží základní výcvik. Někdy mu předchází takzvaná “psí školička” (většinou od 3 měsíců věku štěněte). Na ty pak navazují nejrůznější sportovní a pokročilé úrovně (např. obrana, obedience, lovecké, agility apod.).

Jsou ale i cvičáky, kde cvičí psi různého věku i úrovní dohromady. Bývají to menší cvičiště, záleží tak hodně na schopnostech trenéra. Určitě bych hned takový výcvik neodsuzovala, ale je dobré se dopředu seznámit s tím, jaký koncept trenér má. Pro mluví individuálnější přístup, který ale nemusí všem vyhovovat. Proti naopak to, když se trenér věnuje příliš jedné dvojici pes-psovod, výcvik je nekoncepční, nebo zastává staré přístupy jako např. metoda cukru a biče. Na to ale můžete narazit i na větších cvičácích.

A podle jakých kritérií vybírat? Jedním z prvních je bezesporu vzdálenost od bydliště, z práce apod. Ve městech bývá o něco větší výběr a většinou se vyplatí zjistit si reference a případně popojet i na jeho druhý konec. V menších obcích to může být složitější. Pokud je tam jen cvičák s nevalnou pověstí, alternativou může být vyhledat soukromého cvičitele, se kterým se můžete domluvit např. na společných procházkách. Přátelé se přiklonili k této variantě a nemůžou si ji vynachválit. Musíte ale počítat, že se to promítne do financí.  

Dalším důležitým kritériem jsou již zmíněné reference. Pokud je nemůžete získat od přátel či místních pejskařů nebo z internetu, je možné se poradit i s chovatelem. Když je chovatel, od kterého jste brali štěně, stovky kilometrů daleko, můžete se obrátit i na místní chovatele, kteří se zaměřují na chov stejného plemene. Věřím, že rádi poradí. Pro někoho může být rozhodující nejen četnost tréninků (v průměru bývají 2x 1 hodina týdně), ale také speciální a navazující kurzy (např. již zmíněná sportovní kynologie, výcvik pro služební psy apod.) a služby (např. psí hotel, kurzy převýchovy atd.).

Na závěr jedna rada, nelámejte nad svým psem hůl, i když to může být nezmar, a dopřejte mu možnost správného výcviku. Dopřejte ji ale i sobě. Nedávno jsem četla pěknou a velmi pravdivou větu: “Pes se naučí jen tolik, kolik mu umožní schopnosti jeho majitele.” To, že když dva dělají totéž, není to totéž, platí totiž jak pro cvičitele, tak i pro majitele psů :-).